Elginhaugh

Pevnost byla objevena v roce 1979 při leteckém průzkumu a jméno dostala podle nedaleké vesničky Elginhaugh. V letech 1986-1987 tu prováděl výzkum dr. William Hanson, profesor římské archeologie na univerzitě v Glasgowě (University of Glasgow) ve Skotsku.[3] Žádnou jinou takovou pevnost se v celé římské říši nepodařilo vykopat v takové úplnosti jako zde, proto výrazně přispěla k rozšíření znalostí o římských pevnostech.

Výzkum potvrdil, že plány, podle nichž pomocné jednotky své pevnosti budovaly, byly rámcově takřka totožné, pokud šlo o obecné uspořádání a konkrétní typy budov, ovšem v podrobnostech byly na každém místě jedinečné.

Zejména důležité ve vztahu k tradiční interpretaci plánů pevnosti bylo, že vzhledem k tomu, že koně a muži byli standardně ubytováni blízko sebe v kasárnách, vzhledem k jejich počtu a dispozicím nemohla kapacita této pevnosti stačit žádné celé jednotce, tudíž v ní pravděpodobně sídlil detašovaný oddíl jezdectva, tzv. vexilace.

Rozsáhlý program environmentální analýzy také umožnil nahlédnout do problematiky místního životního prostředí a zásobování vojska potravinami.

Nálezy zahrnují keramiku, sklo, běhounové váhy, bronzový klíč, část železného štítu, nepoužité hřebíky a více než čtyři desítky denárů, nejmladší z let 77 až 78. Nejmladší mincí z pevnosti je sestercius z roku 86.

V pevnosti Elginhaugh bylo nalezeno 45 denarii, díky nimž bylo možné terminus post quem stanovit datum 77 až 78 pro stavbu pevnosti; podle nálezců byly uloženy do základů stavby principia.[4] Toto datování nedávno zpochybnil David Woolliscroft, který tvrdí, že jen 21 z 45 nalezených mincí bylo skutečně nalezeno pohromadě, a z nich ta z nejpozdější doby pocházela z roku 71. Stanovení let 77 až 78 vychází z jediné mince, která má sice k ostatním úzký vztah, ale přímo mezi ostatními objevena nebyla. Přesto tím vznikl dosti přesný datový horizont pro širokou škálu dalších objevených artefaktů, za zvláště významné jsou považovány důkazy o tamější výrobě keramiky a o používaných zbraních.

Pevnost byla úmyslně římskými vojáky před odchodem na jih zbořena, i když jsou některé známky toho, že byla krátce užívána i později. Existují důkazy o tom, že lokalita dál fungovala jako sběrné střediska pro zvířata poté, co se posádka odstěhovala: vnitřek pevnosti byl vydlážděn, byly vykopány dvě další studny a přes přidaný prostor byly vykopány příkopy, kudy byla hospodářským zvířatům přiváděna voda.