Eiko Išioka

Narodila se v Tokiu. Její otec pracoval v jako komerční grafický designér, matka byla žena v domácnosti. Otec její umělecké ambice podporoval, ale přesto ji varoval před prací v tomto odvětví, které bylo ve své době mužskou doménou.[1] Eiko vystudovala Tokijskou univerzitu múzických umění.[2] Svoji kariéru začala v reklamním oddělení kosmetiské firmy Shiseido v roce 1961. Na začátku 70. let si otevřela vlastní studio. Jedním z hlavních klientů byl řetězec nákupních komplexů Parco, pro který více než dekádu vytvářela reklamní a propagační materiály. Právě její práce pro Parco, která vykazovala eklektické, avantgardní a mezinárodní tendence, tehdy vzácně viděné v japonské reklamě, jí pomohla prosadit svojí značku a reputaci. Například její reklamy občas zobrazovaly zcela nebo téměř nahé modelky což byla v Japonsku rarita.[2] Také příliš nezobrazovala samotné komerční produkty. V jedné televizní reklamě pro Parco, herečka a oblíbenkyně Išioky Faye Dunawayová, loupe minutu a půl natvrdo uvařené vejce.[3] Pro zimní olympijské hry v Salt Lake City v roce 2002 navrhla uniformy a oblečení pro členy švýcarského, kanadského, japonského a španělského týmu. Také byla uměleckou ředitelkou návrhů kostýmů zahajovací ceremonie letních Olympijských her v Pekingu v roce 2008.[2]

Estetika Eiko Išioky je spojení východu a západu. Eklekticky si vybírá z různých kultur i časových období. Její tvorba má gotický nádech, ale působí i dojmem z jiného světa. Často je znepokojivá až provokativní a erotická.

Zemřela 21. ledna 2012 v Tokiu na rakovinu slinivky. Několik měsíců před smrtí si v nemocnici vzala svého partnera Nicholase Soultanakise.[2]

Kostým pro film Drákula (1992), který měl na sobě Gary Oldman

Eiko Išioka vyhrála v roce 1987 cenu Grammy za nejlepší výtvarné zpracování alba Tutu Milese Davise[2] a v roce vyhrála 1992 Oskara za nejlepší kostým za film Drákula, který režíroval Francis Ford Coppola. Také získala dvě nominace na cenu Tony za návrh kulis a kostýmů pro divadelní hru M. Butterfly v Broadway theatre. V roce 2012 byla nominována na Oskara za nejlepší kostýmy k filmu Sněhurka.

V roce 1990 vydala kolekci svých grafických prací v knize Eiko by Eiko: Eiko Ishioka: Japan's Ultimate Designer.[5] V roce 2000 vydala druhou knihu Eiko on Stage.[6]