Eduard Zanantoni

Pocházel z Uher. Po základní škole nastoupil na vojenskou akademii. Po jejím absolvování a dosažení hodnosti poručíka v roce 1882 byl přidělen nejprve k 2. pluku polního dělostřelectva a potom k 19. divizi těžké artilerie. Už jako nadporučík byl později přidělen ke generálnímu štábu rakousko-uherské armády.

Ve štábu působil až do začátku 1. světové války a postupně dosáhl hodnosti generálmajora, do které byl povýšen v roce 1912. Po vypuknutí války v roce 1914 byl jmenován velitelem 29. pěší divize, ale už v roce 1915 byl převelen z fronty do Prahy, kde se stal zástupcem velitele městské posádky. V roce 1915 byl také povýšen do hodnosti polního podmaršála.[2]

V roce 1917 odešel do důchodu, ale v říjnu 1918 byl na pozici velitele pražské posádky znovu povolán. 14. října, na kdy Socialistická rada svolala generální stávku a očekávaly se rozsáhlé demonstrace spojené s vyhlášením republiky, povolal do Prahy vojenské posily a nechal rozestavit na 29 místech strojní pušky. Národní výbor byl o těchto opatřeních včas informován;[3] stávka proběhla úspěšně (v Praze se do ní zapojilo asi 35 tisíc dělníků), ale k násilí či krveprolití nedošlo.

Po zániku monarchie žil penzionovaný voják v Dubí. Působil tu ve spolku vojenských veteránů a podílel se významně na veřejné sbírce, z jejíhož výtěžku měl být v Dubí postaven pomník padlým v 1. světové válce. To se podařilo až krátce po Zantoniho smrti roku 1933 (pomník od teplického sochaře Friedricha Watzka stál v Dubí u Horního Mlýna až do roku 1945).[4]