Eben

Uváděno bývá až 10 druhů komerčně užívaného ebenového dřeva, přičemž každý pochází z odlišného druhu rostliny a geografické oblasti:[8][9][10]

• kamerunský nebo také africký eben (ze stromu Diospyros crassiflora) – pochází z Afriky a je nejrozšířenějším druhem na trhu. Často má černou barvu, většinou se šedými žilkami. Pouze asi 10 % kmenů má jednolitou černou barvu.
• cejlonský eben (Diospyros ebenum) – je nejlepším druhem, ovšem v současnosti není téměř k dispozici. Je velmi těžký, dobře leštitelný a snadno opracovatelný, prakticky bez znatelných pórů. Odolává povětrnostním vlivům i termitům. Barva tohoto druhu byla většinou tmavě hnědá. Ebenový nábytek vyráběný v 16. až 19. století pocházel většinou z cejlonského ebenu.[2]
• madagaskarský eben (Diospyros perrieri) – tmavě hnědé barvy, s velmi jemnými póry, odolný proti povětrnostním vlivům i termitům. Má hustotu asi 1,0 kg/dm³.
• makassarský eben (Diospyros celebica) z Indonésie – patří k „barevnějším“ druhům. V běli je žlutavě bílé, jádrové dřevo je černé s velmi charakteristickým světle žlutým až hnědým podélným žilkováním.[5]
• eben Mun (Diospyros mun) – pochází z Laosu a Vietnamu. Je podobný makassarskému.

Existují i další tzv. tmavá dřeva, která pocházejí z rostlin jiných rodů. Mezi ně patří například palisandr (anglicky rosewood) z rostlin rodu Dalbergia.[8][11]

Ne všechny rostliny stejného druhu ale musí eben obsahovat – v některých stromech se nemusí černé barvivo vůbec vyvinout. Výzkumy vzniku černého barviva ve dřevě poukazují na možnou souvislost tvorby barviva s obranou proti mikroorganismům nebo houbám při poranění kořenů nebo větví stromu.[1][12]

Ebenové řezbářské výrobky se našly už v hrobkách staroegyptských i perských panovníků, v 18. století začalo ebenové dřevo převažovat v nábytkářství a díky tomu že nerezonuje i ve výrobě hudebních nástrojů.[1][9]

Vzhledem ke své ceně bylo v ebenové dřevo v minulosti nahrazováno barvenými domácími dřevy (včetně třeba hruškového nebo jabloňového dřeva). Recepty jak napodobit ebenové dřevo se objevují již v 17. století (mořilo se cínovou solí a poté se natíralo železitoduběnkovým inkoustem, následně se ještě leštilo a napouštělo voskem nebo olejem). Během 18. a 19. století se objevily podrobnější příručky s technologickými postupy moření dřeva. Nábytek vyrobený ze skutečného ebenu byl pak povinně cejchován, aby se od obyčejného mořeného dřeva dal vůbec odlišit.[13] Tento postup simulace ebenového dřeva mořením byl použit i na vitrínách určených pro minerály a horniny v Národním muzeu v Praze.

Ebenové dřevo roste pomalu a stromy jsou spíše malé (typicky kolem 4–15 metrů, jen velmi zřídka jsou vyšší než 60 metrů[1]), proto se stalo během několika století těžby kriticky ohrožené a mnohé druhy byly zahrnuty do úmluvy CITES.[8][11] Jeho cena výrazně stoupla a je dnes předmětem černého trhu.[8][5] (K identifikaci dřeva při potvrzování jeho původu v případě podezření na ilegální obchod se používá jak genetická analýza, anatomie tak hmotnostní spektrometrie.[11])