EMD F9

EMD F9 je dieselelektrická lokomotiva vyráběná v 50. letech 20. století americkou firmou Electro-Motive Division (EMD), patřící do koncernu General Motors. Jde o traťovou lokomotivu určenou pro vozbu osobních i nákladních vlaků, poslední standardní typ[1] z úspěšné modelové řady lokomotiv F. Ve výrobě nahradila předchozí typ F7. Čtyřnápravová lokomotiva je poháněna šestnáctiválcovým dvoudobým motorem 567C přeplňovaným Rootsovými dmychadly a disponuje výkonem 1 750 koňských sil (asi 1 300 kW).

EMD F9
F9 v čele vlaku Rio Grande Zephyr
VýrobceElectro-Motive Diesel (1953–1960) a General Motors Diesel (1954–1958)
Počet vyrobených kusů99 a 156
Uspořádání pojezduBo'Bo'
Odkazy
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

V roce 1954 společnost EMD představila několik nových modelů lokomotiv, vyznačujících se využitím vylepšené verze osvědčeného spalovacího motoru 567, označené jako 567C, a změnami v elektrické části.[2] Jedním z těchto modelů byla i čtyřnápravová skříňová lokomotiva F9, navazující na předchozí model F7, od jehož pozdních verzí se vizuálně odlišuje prakticky pouze přidanými ventilačními otvory před prvním kulatým oknem v bočnicích a odlišným okrajem čelního reflektoru.[3] Podobně jako u předchozích modelů byla lokomotiva F9 vyráběna v provedení A se stanovištěm obsluhy na jednom konci a v provedení B (tzv. booster) bez stanoviště.

Ačkoliv šlo o nejpropracovanější lokomotivu ze série F, prodeje byly nižší než u předchozích modelů vlivem rostoucí popularity univerzálnějších lokomotiv kapotového uspořádání.[3] Výroba probíhala do roku 1957[4] (dle jiného zdroje byl model nabízen až do roku 1960)[2] v závodech EMD v La Grange a General Motors Diesel (GMD) v Londonu u lokomotiv určených pro kanadský trh. Bylo vyrobeno i 86 podobných lokomotiv FP9 určených pro osobní vozbu, ty jsou postaveny na rámu delším o 1,2 m kvůli zvýšení kapacity parního vytápění.[3] Mezi odvozené modely lze zařadit i 60 dvouzdrojových lokomotiv FL9 zakoupených společností New Haven.[5] Celkem bylo všech tří modelů vyrobeno méně než 400 kusů.[6]

Popis
Lokomotiva F9 jako booster bez stanoviště obsluhy

Vnějším vzhledem se lokomotiva F9 téměř neliší od starších strojů F7. Provedení A má na délku 15,44 m, provedení B bez stanoviště 15,24 m, výška nad temenem kolejnice je u obou 4,57 m a šířka včetně madel 3,25 m. Hmotnost se pohybuje kolem 104 tun. Mezi podvozky je zavěšena palivová nádrž s kapacitou přibližně 4 540 l motorové nafty.[7]

Ve vnitřní části je rozdílem náhrada spalovacího motoru 567B novou verzí 567C a související zvýšení výkonu z 1 500 koňských sil (asi 1 100 kW) na 1 750 koňských sil (asi 1 300 kW). Navýšení výkonu bylo dosaženo zvýšením maximálních otáček na 835 ot./min (z 800 ot./min), mezi další úpravy patří zesílení klikové hřídele a úprava těsnění chladicího okruhu, jelikož starší verze motoru trpěly pronikáním vody do mazacího okruhu.[2]

Lokomotiva má stejnosměrný elektrický přenos výkonu, je vybavena trakčním generátorem o jmenovitém napětí 600 V a čtyřmi tlapovými trakčními motory D37, každý z nich disponuje vlastním ventilátorem chlazení. Ty jsou stejně jako ventilátory chlazení vodního okruhu poháněny elektromotory napájenými z třífázového alternátoru, který je součástí trakčního generátoru. Změna zapojení trakčních motorů (mezi sérioparalelním a paralelním zapojením) a šuntování je prováděno automaticky.[8]

Reference
  1. SOLOMON, Brian. EMD locomotives. St. Paul: Voyageur Press, 2006. Dostupné online. ISBN 9780760323960. S. 83.
  2. SOLOMON, Brian. Electro-Motive E-units and F-units. Minneapolis, MN, USA: Voyageur Press, 2011. ISBN 9781610597746. S. 140.
  3. SOLOMON (2011), s. 147
  4. LAMB, J. Parker. Evolution of the American diesel locomotive. Bloomington, IN, USA: Indiana University Press, 2007. ISBN 9780253027986. Kap. 5. Postwar Shakeout.
  5. SOLOMON (2011), s. 156–160
  6. SOLOMON (2011), s. 174
  7. SOLOMON (2011), s. 141
  8. Diesel Locomotive Operating Manual no. 2315 [online]. 2. vyd. La Grange, IL, USA: Electro-Motive Division, 1957-07 [cit. 2021-12-30]. S. 101–103. Dostupné online.

Literatura

SOLOMON, Brian. Electro-Motive E-units and F-units. Minneapolis, MN, USA: Voyageur Press, 2011. ISBN 9781610597746.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.