Dvacet jedna požadavků

Dvacet jedna japonských požadavků (pinyin: Èrshíyī tiáo, zjednodušená čínština: 二十 一条; tradiční čínština: 二十 一條), byl soubor požadavků, které vznikly během první světové války. Memorandum s těmito požadavky obdržela Čínská republika v čele s prezidentem Jüan Š’-kchajem, jejich přijetí by znamenalo vytlačení západních mocností (především Británie) z Číny a postupnou ztrátu čínské suverenity.

Jüan Š'-kchaj, čínský prezident, který přijal japonské požadavky

Historické pozadí

Japonsko

Po zahájení období Meidži roku 1868 začalo v Japonsku docházet k celé řadě vnitřních změn. Stát prošel mnoha reformami, jak ekonomickými a sociálními, tak i reformami vojenské správy. Japonsko začalo posílat své studenty do zahraničí, kde se jejich znalosti uplatňovaly především v rozvoji zahraničního obchodu a průmyslu. Díky těmto změnám Japonsko začalo dostihovat zahraniční mocnosti a snažilo se uplatňovat i v mezinárodních vztazích.[1] Díky geografické blízkosti k čínské velmoci mohla japonská civilizace po staletí těžit z čínských výdobytků a postupně tak zlepšovat svoji vlastní infrastrukturu.[2]

V důsledku zlepšení ekonomické i sociální situace a vlivem vyššího hospodářského růstu, zvětšením míry industrializace země, v Japonsku nastala demografická revoluce: začala přibližně v roce 1880 (počet obyvatel byl odhadován na 34 mil.) a její poslední fáze končila kolem roku 1960 (kdy se počet obyvatel více než ztrojnásobil na 105 mil.).[3] Zmenšovala se míra úmrtnosti, zlepšovala se zdravotní péče a kvalita života a začínalo docházet k urbanizaci. Stát si byl jistější v oblastech vzdělání svých občanů, v oblasti modernizace a posílení armády, státní příjmy rostly, a tak i tendence státu rozšiřovat svoji kulturu na další území. V roce 1894[4] tak vypravilo svoje vojsko do Číny, kde za pouhý rok v První čínsko-japonské válce porazilo zaostalou čínskou armádou s jejími zastaralými zbraněmi. Po prohře Čína souhlasila s nezávislostí Koreje, s přenecháním Tchaj-wanu a Pescadorských ostrovů a rovněž s přiznáním četných privilegií v jižním Mandžusku.[5]

Čína

V Číně byla situace oproti Japonsku opačná. Od dob první opiové války roku 1840 se Čína nacházela pod tlakem zahraničních mocností. Ty si v Číně stavěly svoje koncese a těžily z čínského úrodného území, bojovaly o rozšíření svých privilegií. Tím ovšem Čína nesmírně trpěla, protože docházelo k ničení zemědělské půdy, obytných čtvrtí a ničení čínských památek.[6] Tento úpadek čínského národa byl dáván za vinu současné dynastii Čching, v jejímž čele byla císařovna Cch’-si, jež byla ztělesněním dekadentního myšlení. Na přelomu 19. a 20. století se tak mnozí snažili reformovat čínskou kulturu a zbavit se zastaralé monarchie. V roce 1908[7] císařovna Cch’si a císař Kuang-sü zemřeli a do čela státu byl dosazen v té době dvouletý císař Pchu I, za nějž rozhodovali regenti, slabí a bez autority.[7] V noci z 9. na 10. října 1911 proběhla Sinchajská revoluce, kdy byla svržena dynastie a nastolena nová vláda – Čínská republika, vyhlášená 1. ledna 1912, v čele s prezidentem Jüan Š’-kchajem. Čína ovšem nadále trpěla rozpínavostí Japonska na svém území a západní koncese stále sídlily na čínském území, kde měly díky svým vyspělým zbraním a armádě silnou pozici. Ke změně postavení došlo až během první světové války.

Období první světové války

„Na stav, panující dosud v celé Asii, pohlížejí Japonci jako by pohlíželi Angličané na stav v Evropě, kdyby zde Japonci nebo Číňané měli v područí celou asijskou rasu. Japonsko chce vytvořit impérium po vzoru Anglie. Nachází morální ospravedlní v tom, že letargická a vnitřní organizace neschopná Čína a Indie by nikdy nebyly schopny vzepřít se, a že proto mocné a odhodlané Japonsko musí asijské národy probudit a vést je k osvobození od rasy bílé.“[6]
V době kdy začínala první světová válka v Evropě, strhla na sebe pozornost evropských mocností. kdežto udržení stabilního postavení v Číně pro ně přestávala být hlavní priorita. V roce 1914 byly omezeny plavby lodí z Evropy do Číny a došlo rovněž k poklesu zahraničního obchodu v Číně.[8] Toho využilo Japonsko, jež brzy po vypuknutí války, v listopadu 1914[9], obsadilo Šantungský poloostrov, jenž do té doby patřil pod německou sférou vlivu. Následně pak obsadilo velkou železnici, vedoucí z přístavu Čching-tao až do hlavního města provincie Šan-tung, jímž je Ťi-nan. Dne 8. května 1915[9] pak Jüan Š’-kchajovi předložili 21 požadavků.

Požadavky

Japonské požadavky je možné rozdělit do pěti skupin, jež jsou blíže definovány články:

1. Japonská vláda nad poloostrovem Šan-tung.

  • Článek 1.: Čínská vláda se zavazuje plně souhlasit s japonskou správou poloostrova Šan-tung.
  • Článek 2.: Čínská vláda se zavazuje, že nepronajme poloostrov Šan-tung jiné mocnosti.
  • Článek 3.: Blíže specifikuje správu železnic na poloostrově Šan-tung.
  • Článek 4.: Čínská vláda se zavazuje, že otevře přístavy pro zahraniční ostrov.[10]

2. Privilegia v Mandžusku a Vnitřním Mongolsku (území o velké rozloze, s vyspělou industrializaci a bohatým zemědělstvím).

  • Článek 1.: Určuje dobu pronájmu přístavů Port Arthur, Dalnyj a Jihomandžuské železnice a Antung-Mukdenské železnice na dobu 99 let.
  • Článek 2.: Japonsko může nakupovat pozemky v Mandžusku.
  • Článek 3.: Povoluje Japoncům volně cestovat po Mandžusku.
  • Článek 4.: Určuje lokality, kde může Japonsko budovat doly a zemědělská pole.
  • Článek 5.: Čínská vláda se zavázala k poskytování prostředků, k dalšímu budování Jihomandžuské železnice.
  • Článek 6.: Čínská vláda se zavázala upřednostňovat v zaměstnávání japonských specialistů v oblasti správy Jihomandžuské železnice před čínskými.
  • Článek 7.: Byla revidována nová půjčka jež měla získat prostředky na stavbu Jihomandžuské železnice.[11]

3. Kontrola těžkého a hutního průmyslu – snaha získat dostatek strategických nerostných surovin, jimiž Japonsko příliš neoplývalo.

  • Článek 1.: Čína se zavazuje ke společné správě společnosti Chan-je-pching (společnost zabývající se těžbou uhlí)[12] a odmítá její pronájem jiné mocnosti.
  • Článek 2.: Čínská vláda souhlasí, že nezbuduje nové uhelné společnosti v blízkosti společnosti Chan-je-pching, jež by ohrozily zisky společnosti.[13]

4. Závazek, že Čína žádnému jinému státu nepřevede žádnou část svého území.

  • Článek 1.: Čínská vláda se zavazuje, že nepostoupí ani pronajme žádné jiné mocnosti žádný přístav, záliv nebo jakékoliv území podél pobřeží Číny.[13]

5. Zapojení japonských poradců do oblastí armády, policie, bankovnictví a politiky. Mohli by volně zasahovat do všech důležitých sfér státu, čímž by byl z Číny vytvořen loutkový stát.[14]

  • Článek 1.: Čínská vláda souhlasí s dohledem japonských politických, finančních a vojenské poradců v Číně.
  • Článek 2.: Čínská vláda uděluje souhlas japonským nemocnicím, chrámům a školám právo vlastnit v Číně půdu.
  • Článek 3.: Čínská vláda souhlasí se zapojením japonských policistů, jež budou v Číně dohlížet na pořádek.
  • Článek 4.: Čínská vláda se zavazuje, že od Japonska bude nakupovat zbraně nebo že zřídí v Číně zbrojovku, ve které budou zaměstnáni odborníci z Japonska
  • Článek 5.: Vymezuje práva Japonska zahájit stavbu železnice v Jižní Číně.
  • Článek 6.: V případě snahám provincií, vyčlenit se ze současné správy, musí provincie tuto situaci nejprve řešit s Japonskem.
  • Článek 7.: Povoluje japonským obyvatelům svobodně se veřejně vyjadřovat.[13]

Na nátlak zahraničních mocností musely být požadavky zmírněny a přepracovány, ovšem přesto byly 9. května 1915 Jüan Š’-kchajem přijaty.[14]

Následky

V den kdy Čína přijala japonské požadavky, se zvedla vlna odporu vůči Japonsku. Začal bojkot japonského zboží, vznikaly stávky a nepokoje. Jüan Š’-kchaj dospěl k názoru, že Čínu je potřeba vést pevnou rukou a aby tyto nepokoje uklidnil, rozhodl se jmenovat sám sebe novým čínským císařem, aby si zajistil větší moc. To ovšem vedlo k ještě většímu nesouhlasu, a tak od toho plánu upustil. Půl roku na to zemřel a vláda Číny se rozštěpila na několik frakcí, jímž vládli samovládci, kteří Pekingskou vládu nerespektovali. Začalo tak období severních militaristů.

Odkazy

Reference
  1. Seemannová, Michaela a Sylva Martinásková. Rozdílné pohledy na události v Nankingu na přelomu roku 1937 a 1938. online Archivováno 27. 4. 2019 na Wayback Machine. 2014 [cit. 27. 04. 2019], s. 9
  2. BBC News, Is it time for an Asian Monetary Fund?. online. 4. 12. 2008 [cit. 27. 04. 2019]
  3. Populační vývoj Japonsko[nedostupný zdroj]. 19. 01. 2006, [cit. 27. 04. 2019]
  4. John King Fairbank, Dějiny Číny, str. 318
  5. Hall, John Whitney: The Cambridge history of Japan. Cambridge University Press 1988, s. 225
  6. Bakešová, Ivana. Čína ve 20. století, str. 15
  7. Bakešová, Ivana. Čína ve 20. století, str. 14
  8. John King Fairbank, Dějiny Číny, str. 456
  9. Bakešová, Ivana. Čína ve 20. století, str. 19
  10. Japanese Government, “Twenty-One Demands,” April 26, 1915 | US-China Institute. china.usc.edu [online]. [cit. 2019-06-11]. Dostupné online. (anglicky)
  11. First World War.com - Primary Documents - '21 Demands' Made by Japan to China, 18 January 1915. www.firstworldwar.com [online]. [cit. 2019-06-11]. Dostupné online.
  12. Daye | China. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2019-06-11]. Dostupné online. (anglicky)
  13. First World War.com - Primary Documents - '21 Demands' Made by Japan to China, 18 January 1915. www.firstworldwar.com [online]. [cit. 2019-06-11]. Dostupné online.
  14. Bakešová, Ivana. Čína ve 20. století, str. 20

Literatura
  • Bakešová, Ivana, Čína ve XX. století 1-3. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001–2006
  • Fairbank, John King, Dějiny Číny. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2010
  • Hall, John Whitney: The Cambridge history of Japan. Cambridge University Press 1988
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.