Dumortierit
Dumortierit (Al,Fe)7(BO3)(SiO4)3O3 je kosočtverečný nerost, boritokřemičitan hliníku a železa. Byl popsán již ve 12. století jako údajný lapis lazuli na lokalitě v Beaunan u Lyonu (Francie), kde se vyskytuje v granátické rule spolu s cordieritem a sillimanitem.[1]
Vzhled a vlastnosti
Dumortierit většinou vytváří tence sloupcovité, jehlicovité až vláknité agegáty paprsčitě nebo rovnoběžně uspořádané. Může ale být i kusový. Typická je pro něj fialová barva. Jindy je modrý, červenofialový nebo zelenkavý. Vryp je bílý. Dumortierit je zřetelně štěpný, průsvitný, se skelným až hedvábným leskem.
Tvrdost T = 7, hustota h = 3,4 g·cm−3. Je nemagnetický. Před dmuchavkou se netaví, ztrácí barvu, bělá, zůstává nemagnetický.
Je pleochroický, index lomu n = 1,659 až 1,723, charakter minerálu i charakter zóny jsou negativní.[2]
Dumortierit si můžeme splést například s kyanitem, čaroitem nebo cordieritem.[3]
Výskyt
Dumortierit nacházíme v některých rulách, pegmatitech, granulitech,[3] žulách, kvarcitech[1] a křemenných žilách.
Většina výskytů má pouze mineralogický význam. Pouze v kvarcitech v Rochesteru, Oreaně a Riverside (USA) je dumortierit těžen jako ruda hliníku. Z dalších významných lokalit ve světě je možné jmenovat Madagaskar, Kačan v Afghánistánu nebo Etembu a Kalkfontein v Namibii. Z našich domácích lokalit se dumortierit vyskytuje v rule ve Vanově u Telče, ve Vojetíně u Rozsoch[1] a v křemenných žilkách v metavulkanitech v Psárech u Jílového.
Reference
- BERNARD, Jan Hus; ROST, Rudolf. Encyklopedický přehled minerálů. 1. vyd. Praha: Academia, 1992. 704 s. ISBN 80-200-0360-6. S. 159.
- GREGOROVÁ, Miroslava; FOJT, Bohuslav. Mikroskopie horninových a technických minerálů. 1. vyd. Brno: Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, 2002. 326 s. ISBN 80-7028-195-2. S. 193.
- BAUER, Jaroslav. Svět minerálů. 1. vyd. Praha: Granit, 2009. 168 s. ISBN 978-80-7296-062-0. S. 80.
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Dumortierit na Wikimedia Commons