Indicko-pákistánská válka (1965)

K prvním potyčkám nedošlo v Kašmíru, ale v Sindhu, kde pákistánské tanky překročily stanovenou hranici. Indie odpověděla taky vojenskou akcí, ale do věci se vložila OSN a navrhla oběma zemím k podepsání mírovou dohodu. To se stalo v červnu stejného roku, obě země zároveň souhlasily, že se podrobí rozhodnutí soudu v Ženevě, který rozhodne o územních nárocích obou zemí v Sindhu (soud rozhodl už v roce 1947 a Indie nakonec získala 90 % sporného území). Ministr zahraničí Pákistánu Zulfikár Alí Bhutto byl přesto přesvědčen, že válku Pákistán vyhrál, a tak přesvědčil Muhammada Ajjúb Chána k další vojenské akci. Tentokrát v Kašmíru.

Plánem Pákistánu bylo bleskově vtrhnout do oblasti přes oblast severně od Džammú a odříznout tak Indii hlavní přístupovou cestu do oblasti. I když válka trvala krátce, byla to jedna z největších tankových bitev od druhé světové války. 14. srpna začaly na kašmírské území pronikat ozbrojené skupiny bojovníků, které zabíraly strategicky významná místa a měly za úkol vyvolat protiindické povstání. Byla to příprava na invazi tanků. 30. srpna Indie varovala Pákistán před důraznou vojenskou akcí na jeho území a o dva dny později vypukla válka naplno.

První zaútočily pákistánské tanky severně od Džammú, připravená Indie však odpověděla 6. září 1965 rychlým protiútokem do Paňdžábu na města Láhaur a Silájkót. Láhaur měla brzy na dostřel. Indické tankové jednotky však byly překvapeny pákistánským letectvem, které většinu tanků na svém území zničilo. Indie nedokázala na útok zareagovat svým letectvem a proto se pak do bojů nasazovala na obou stranách hlavně pěchota. Pákistán se musel pokusu o obsazení Kašmíru vzdát. Obě strany utrpěly velké ztráty a nakonec ve dnech 22. až 23. září bylo ujednáno na nátlak OSN příměří. Dalším důvodem se stal nedostatek munice, protože USA a Velká Británie uvalily na obě země dovozní embargo a zásoby munice oběma zemím brzy došly. Indie zničila na 300 pákistánských tanků a dalších 150 zůstalo v jejích rukou. Pákistán zničil 128 tanků (podstatnou část letectvo) a dalších 40 tanků zabavil.

Úplného míru však dosaženo nebylo, obě země měly svá vojska v palebných postaveních a občasné přestřelky trvaly až do konce roku. Kromě Sindhu nebyla po této válce hranice měněna a zůstala stejná jako před válkou.

Ve dnech 4. až 10. ledna 1966 proběhla v Uzbecké SSR v Taškentu mírová konference mezi Indií zastoupenou Lálem Bahádur Šastríem a Pákistánem, který zastupoval Muhammad Ajjúb Chán. Záštitu nad touto konferencí si vzal Sovětský svaz. Taškentská deklarace byla uzavřena mezi oběma představiteli 10. ledna.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Indo-Pakistani War of 1965 na anglické Wikipedii.

• Jaroslav Strnad, Jan Filipský, Jaroslav Holman, Stanislava Vavroušková: Dějiny Indie, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003.
• Jan Filipský, Blanka Knotková-Čapková, Jan Marek, Stanislava Vavroušková: Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky, nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003.
• Alexandra Sedunková (z polského originálu): Státy světa, Fragment, Brno 2001.
• Honzák F., Pečenka M.: Státy a jejich představitelé, Praha : Libri, 1999.

• Meziválečné období v indicko-pákistánském sporu

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Indicko-pákistánská válka (1965) na Wikimedia Commons
• Indicko-pákistánské války o Kašmír
• Kašmír v centru indicko-pákistánských vztahů