Dominique Blancová

Pochází z pěti sourozenců. Herectví studovala na pařížské škole Cours Florent. Ve svých hereckých začátcích spolupracovala s Patricem Chéreau a hrála pouze v divadle, zejména ve hrách A. P. Čechova nebo například v Peerovi Gyntovi Henrika Ibsena.

V roce 1986 hrála ve svém prvním filmu Žena mého života postavu alkoholičky, která jí hned vynesla nominaci na Césara. Také s ní začali rychle spolupracovat významní režiséři, například Claude Sautet, Louis Malle nebo Claude Chabrol.

V 90. letech 20. století dosáhla mimořádných úspěchů na filmové i divadelní scéně a stala se jednou z mála hereček, vysoce ceněných také uměleckou kritikou. Několikrát byla nominována na Césara a za filmy Milou v máji, Indočína a Všichni, kdo mě mají rádi, pojedou vlakem ocenění skutečně získala. Za další Ibsenovo drama, Domeček pro panenky získala v roce 1998 Molièrovu cenu.

V roce 2001 získala svého čtvrtého Césara za film Stand-by. Z mnoha dalších filmů lze považovat za významný například film Ta druhá, za který kromě další nominace na Césara získala Volpiho pohár pro nejlepší herečku na Benátském filmovém festivalu. V divadle hrála v Racinově Faidře nebo v známém díle Bolest od Marguerite Duras, které několik let uváděla na několika různých francouzských divadelních scénách a za které pak v roce 2010 získala další Molièrovu cenu.

V roce 1999 byla členkou poroty na Filmovém festivalu v Cannes a v roce 2001 na německém festivalu Berlinale.

Je vdaná a má dvě dcery.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dominique Blancová na Wikimedia Commons
• Dominique Blancová v Česko-Slovenské filmové databázi
• Dominique Blancová na Kinoboxu.cz
• Dominique Blancová v Internet Movie Database (anglicky)
• Dominique Blancová v databázi AlloCiné (francouzsky)