Doflug D-3802

Silueta Doflug D-3802A v letu s kanóny

Doflug D-3802A

Doflug D-3802

Po vypuknutí druhé světové války, bylo Švýcarsko nuceno pro zachování své neutrality přijmout rozsáhlá opatření k posílení své ozbrojené síly. To bylo rozhodnuto, na jaře roku 1940, kdy Německo napadlo Dánsko, Norsko, Belgii, Holandsko a Lucembursko, i přes deklarovanou neutralitu těchto zemí. Tuto v polovině 20. století, zaujalo i Švýcarsko, a věřilo, že vylepšování letadlového parku bude stačit tak každých 10-12 roků. V důsledku této politiky mělo švýcarské letectvo v roce 1938, jako hlavní stíhací letadla již zastaralé Dewoitine D-27, vyrobená pod licencí EADS EFW. Horská území Švýcarska, byla skutečně velmi obtížná území pro možný útok, ale základním prvkem účinné obrany bylo zachovat převahu ve vzduchu. Především i proto, že jen koncem roku 1939 bylo hlášeno 143 případů porušení švýcarského vzdušného prostoru nepřátelskými letadly. Proto, se stalo důležitým úkolem rozšíření a posílení švýcarského letectva Schweizerische Flugwaffe spadající od října 1936 pod Air Force Command vzdušné a protiletecké obrany (Kommando der Flieger-und Fliegerabwehrtruppen).

V počátcích 40 let byly hlavními stíhacími letadly švýcarské Schweizerische Flugwaffe letadla vyrobená v licenci a to D-3800 (francouzský Morane-Saulnier MS.406H) a jejich další vývojová verze D-3801 (vycházející z francouzské Morane-Saulnier MS-412), doplněné řadou německých Messerschmitt Bf 109D-1 a Bf 109E-3, a mnoho již zastaralých EKW / Dewoitine D-27 III. Obě verze D-3800 a D-3801 byly úspěšné, ale s rychlostmi a vlastnostmi už byly horší než u podobných strojů v Německu a Itálii. Celkem bylo ve Švýcarsku postaveno 74 ks letadel D-3800 a 207 ks letadel D-3801. Tvorba těchto i ostatních vznikala v Doflugu v Altenrheinu, což je švýcarská dceřiná společnost německé firmy Dornier-Werke.

Poněkud nečekaná pomoc přišla z německé strany. Po okupaci Francie koncem listopadu 1942, se do rukou německých odborníků dostala většina projektů, které byly dříve vypracované ve Francii. Mimo jiné, tu byly i studie pro experimentální stíhací letoun MS.450, úspěšně testovaného v roce 1939, přes to však nebyl tento letoun přijat do sériové výroby. Z důvodu zamítnutí tohoto projektu i dalšího jeho vylepšování, obrátil se k nim švýcarský tým a požádal je s prosbou, zda by jim projekt a kresby MS.450 nedarovali. Kompletní dokumentace byla získána v roce 1943, ale již před tím dali inženýři Doflug (Dornier Werke) pokyn k zahájení prací na modifikované verzi D-3801 (Morane-Saulnier MS.450). V roce 1942 získala společnost Doflug zakázku na vývin modernizované verze D-3801, na verzi s označením D-3802.

Při výstavbě nového stíhacího letounu byla použita právě některá řešení ze získaného projektu francouzského letounu Morane-Saulnier MS-450. Doflug D-3802 byl samonosným dolnoplošníkem s celokovovou konstrukcí a krytováním. Letadlo mělo krytou kabinu a zatahovací tříkolový podvozek i s ostruhovým kolečkem. Křídla s dvoutrapézovým obrysem se zaoblenými konci byla vybavena křidélky a klapkami. Stroje používaly k pohonu 12válcový motor typu Saurer YS-2 s kapacitou 1250 koní, což byla vývojová verze z francouzského motoru Hispano-Suiza HS-12Y-31, vyrobeného v licenci ve společnosti Adolph Saurer AG. Letadlo bylo více než o 1 m a více než o 1 tunu těžší než D-3801 a lišilo se od něj (kromě vnitřní struktury a pohonu) dvěma plochými kapalinovými chladiči umístěnými pod křídly, motorovým olejovým chladičem, zatahovacím ostruhovým kolečkem, plným zakrytím hlavního podvozku v křídle, vodorovným stabilizátorem, širším svislým stabilizátorem, 4-listou vrtulí Escher Wyss a silnější výzbrojí, sestávají z jednoho 20 mm kanónu v ose vrtule a čtyř kulometů ráže 7,5 mm v křídlech.

První prototyp D-3802 měl v označení vojenské registrační číslo J-401 a byl letecky testován dne 29. září 1944. Během prvních zkušebních letů bylo jasné, že švýcarská verze je lepší než francouzský originál. Letové testy potvrdily jeho dobré vlastnosti a uspokojivý výkon stroje, a v krátké době si švýcarské letectvo objednalo dalších 12 modernizovaných předsériových kopií D-3802 s označením D-3802A a letadla obdržela vojenská identifikační čísla od J-403 až po J-414, s jednou kopií (J-405), která byla použita k obnově verze D-3803 s bederní opěrkou trupu za pilotní kabinou.. Ve srovnání s prototypem měla tato předsériová letadla již modifikovaná křídla z půlkulatého ukončení na téměř rovné, čímž se rozpětí křídla z původních 10,75 m snížilo na 10,02 m. Kromě rozpětí křídla taktéž proběhla výměna zbraní, původní čtyři kulomety byly nahrazeny dvěma kanóny ráže 20 mm. První D-3802 byl letecky převezen až po válce, dne 18. května 1946. Celkem bylo postaveno 11 kusů Doflug D-3802, která sloužila ještě v létech 1947 - 1956 v jednotce Fl.Kp. 17 (Flieger Kompanie 17, od roku 1952 známý jako Fliegerstaffel 17).

Testy ukázaly, že D-3802A byl nejlepší z celé série změn Morane-Saulnier, protože jeho maximální rychlost byla podle různých zdrojů v rozmezí 629 - 638 km/h, a to bez znatelného snížení manévrovatelnosti. Po vyřazení z vojenského letectva byla většina strojů rozebrána na šrot, jen některá letadla se dostala do leteckého muzea.