Dmytro Markov

Pocházel z rodiny majitele hospodářství. Vystudoval gymnázium a roku 1893 absolvoval teologickou fakultu Lvovské univerzity. V letech 1894–1895 působil jako řeckokatolický duchovní v obci Rajtarovyči. Pak mu zemřela manželka i dítě. Následně v letech 1896–1900 studoval práva na Univerzitě v Innsbrucku, kde byl roku 1900 promován na doktora práv. Působil na právní praxi ve Vídni.[2][5] V době působení v parlamentu je uváděn jako čekatel advokacie ve Lvově.[1]

Byl veřejně a politicky činný. Spolupracoval s rusínskými periodiky. Kvůli porušení shromažďovacího zákona byl soudně potrestán.[2] Byl orientován moskofilsky (prorusky). Napsal několik politických pojednání: Ruskaja i ukrajinskaja ideja v Avstryy (1912), Pro terpinnja rosijskoj nacionalnoj partiji v Halycyni (1912) nebo Presledovanja za pravoslavnuju veru v Uhorskoj Rusy (1913). Od roku 1913 zasedal coby poslanec Haličského zemského sněmu.[5]

Působil také coby poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva. Byl zvolen za obvod Halič 65. Mandát obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1911. Poslanecké křeslo ztratil 30. května 1917 na základě pravomocného rozsudku z 21. srpna 1915.[6]

Ve volbách roku 1907 je řazen mezi starorusínské kandidáty.[7] V době svého působení na Říšské radě je uváděn coby radikální Rus.[1] Po volbách roku 1907 byl na Říšské radě nezařazeným poslancem. Po volbách roku 1911 zasedal jako hospitant v Českém národně sociálním klubu.[6]

Za první světové války byl roku 1915 obviněn z velezrady pro své rusofilské aktivity a ve Vídni odsouzen k trestu smrti, který byl později zmírněn na doživotní vězení.[5] Do roku 1918 byl vězněn v Terezíně.[4] Propuštěn byl po rozpadu Rakouska-Uherska. Po první světové válce, v době krátké existence Západoukrajinské lidové republiky, se zapojil do diplomatických jednání o státoprávní budoucnosti ukrajinského etnika.[5] Roku 1918 vedl delegaci, která prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi navrhla, aby se Podkarpatská Rus připojila k vznikajícímu Československu. Následně byl delegátem na Pařížské mírové konferenci.[4]

V meziválečném období žil dlouhodobě v Praze, pak se přestěhoval na Slovensko, kde v Sabinově působil jako notář. Zemřel v červenci 1938 v Bratislavě.[4]

Jeho bratrem byl Osyp Markov, ukrajinský novinář.[5]