Separátní votum

Separátní votum (lat. votum separatum) nebo disentní stanovisko je odlišné stanovisko přehlasovaného člena soudního senátu nebo pléna určitého soudu k přijatému rozhodnutí. Pokud stejné stanovisko zastává více soudců, jde o menšinové (minoritní) votum. Odlišné stanovisko ale slouží pouze k vyjádření právního názoru, nemá na přijaté rozhodnutí zásadní vliv, neovlivňuje jeho závaznost. Navíc je právem soudce (nikoli povinností) své odlišné stanovisko vyjádřit, tedy ho využít může, a nemusí.

Podle zaměření nesouhlasu se rozlišuje:[1]

  • disent (dissenting opinion) – nesouhlas s celým rozhodnutím
  • konkurence (concurring opinion) – nesouhlas pouze s jeho odůvodněním

Svůj původ má u soudů anglických, kde byla váha soudních rozhodnutí dána autoritou konkrétních soudců a jejich názorů, odtud se rozšířilo do celé angloamerické právní oblasti. Až později začalo být využíváno i u některých vyšších soudů kontinentálních (např. u německého Spolkového ústavního soudu), kde jinak převažovala zásada tajnosti soudcovských porad a myšlenka nenarušovat autoritu rozhodnutí odlišnými pohledy jednotlivých soudců.[1] V České republice mají právo uvést svá odlišná stanoviska s odůvodněním v písemném vyhotovení rozhodnutí jen soudci Ústavního soudu[2] a Nejvyššího správního soudu, ti však pouze tehdy, pokud jde o členy rozšířeného senátu, senátu ve věcech volebních, ve věcech místního a krajského referenda, ve věcech politických stran a politických hnutí nebo senátu rozhodujícího o kompetenčních žalobách.[3] Soudci ostatních soudů mohou svá odlišná stanoviska také vyjádřit, ale pouze do protokolu o hlasování, jehož obsah je tajný a seznámit se s ním tak mohou jen soudci vyššího soudu, pokud rozhodují o opravném prostředku proti přijatému rozhodnutí.[4] Soudci Nejvyššího soudu nicméně mohou připojit svá odlišná stanoviska k přijatým sjednocujícím stanoviskům a vybraným rozhodnutím, která jsou publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.[5]

Reference

  1. MAHMOUD, Martina. Disenty soudců. Brno, 2009 [cit. 2015-12-28]. 58 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta – Katedra ústavního práva a politologie. Vedoucí práce Vojtěch Šimíček. s. 5, 33, 35. Dostupné online.
  2. § 14 a § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dostupné online.
  3. § 55a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Dostupné online.
  4. § 22 odst. 1 písm. d) instrukce Ministerstva spravedlnosti České republiky č. j. 505/2001–Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy. Dostupné online.
  5. Čl. 38 odst. 5 a čl. 44 odst. 3 Jednacího řádu Nejvyššího soudu České republiky. Dostupné online.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.