Digitální hra

Hra „Auto Race“ od firmy Mattel Electronics (1976).

První digitální hry využívaly jednoduchých mechanismů k interakci s hráčem, často disponovaly pouze osvětlenými tlačítky a zvukovými efekty. Mezi starší digitální hry patří např. Mattel Auto Race (1976) a Mattel Electronic Football (1977) s jednoduchými červenými LED displeji; stiskem tlačítek se přesunoval automobil (nebo fotbalový záložník v případě hry Mattel Electronic Football) znázorněný světlým bodem a vyhýbal se překážkám (tmavším bodům). V roce 1978 představila firma Milton Bradley Company jednoduchou hru Simon, ve stejný rok firma Parker Brothers vyvinula hru Merlin, sofistikovanější přístroj se 6 herními variantami a souborem 11 tlačítek a integrovaným LED displejem. Přes svou relativní jednoduchost byly tyto hry velmi žádané.

Počáteční úspěch Mattelu a Parker Brothers spustil na počátku 80. let 20. století celou vlnu obdobných kapesních elektronických zařízení, mezi nimi stojí za zmínku série populárních her pro 2 hráče od firmy Coleco. Další elektronické hry byly miniaturizované verze arkádových videoher.

Hra „Donkey Kong 2“ od firmy Nintendo ze série Game & Watch se dvěma displeji a křížovým ovladačem z roku 1983.

Když v roce 1979 viděl Gunpei Yokoi (pozdější herní vývojář, pracoval dlouhou dobu pro Nintendo) v japonském vlaku Šinkansen unaveného businessmana, jak si hraje s LCD kalkulačkou, dostal nápad využít hodinky i jako miniaturní herní konzoli pro ukrácení času.[1] Japonská společnost Nintendo začala od roku 1980 vydávat série elektronických her navržených Yokoiem a nazvaných Game & Watch.[2] S využitím technologií pro kalkulačky velikosti kreditních karet, které se objevily na trhu, Yokoi navrhl LCD hry s digitálním displejem času v rohu zobrazovacího zařízení.[3] Pro pozdější vyspělejší hry série Game & Watch vyvinul Yokoi ovladač tvaru kříže („D-pad“) k ovládání postav na displeji.[4] Yokoi zavedl svůj křížový ovladač i pro herní konzoli Nintendo Entertainment System a tento se následně stal standardem ve světě videoher jako náhrada joysticku.[5]

Během 80. let zlevnily LCD displeje a začaly masově nahrazovat LED displeje v elektronických hrách. Použití obrázků libovolných tvarů v LCD a VFD hrách umožnilo nahradit hranatý „pixelovaný“ vzhled ze starších konzolí, ale i nová technologie měla své nedostatky. Veškerá grafika je statická - fixována na jednom místě, jakákoli možná pozice herního objektu na displeji je předdefinována (všechny pozice - objekty či obrázky se zobrazí během resetu hry), jednotlivé pozice se navzájem nepřekrývají. Iluze pohybu je vytvářena postupným přeblikáváním jednotlivých pozic objektu na displeji. Pozadí displeje tvoří nepohyblivé barevné kresby prostředí (např. pro digitální hru Elektronika IM02 „Jen počkej“, kde vlk chytá vajíčka slepic do košíku, je to barevné provedení kurníků).

Hra „Mario“ od firmy Nintendo ze série Game & Watch se dvěma displeji.

Částečně kvůli těmto omezením neposkytovalo hraní prvních LCD digitálních her takový prožitek jako u jejich LED předchůdců. Některé ze známých LCD digitálních her jsou hry série Game & Watch od Nintenda (tuto sérii okopíroval Sovětský svaz pro svou řadu Elektronika IM, která byla rozšířená v bývalém východním bloku), elektronické hry od Firmy Tiger Electronics a další. Vzniklo mnoho variant od různých výrobců, populární byly konverze arkádových videoher. Nové hry stále vznikají, vycházejí však povětšinou z karetních či deskových her.

V roce 1982 představila firma Bandai sérii LCD Solarpower, první řadu her napájených sluneční energií. Některé z nich, např. digitální hra s hororovým námětem „Terror House“, disponovaly dvěma vzájemně se překrývajícími LCD panely pro vyvolání 3D efektu.[6] V roce 1983 série Tomytronic 3D japonské společnosti Takara Tomy simulovala počítačovou 3D grafiku užitím dvou LED panelů, které byly osvětleny externím světlem přes okénko v horní části konzole, jde o první domácí video 3D hardware.[7]

Vznikaly další hry se 2 nebo i 3 displeji s různými scénami nabízejícími všelijaké herní variace.