Prezenční studium

V ČR školský zákon, tedy zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, prezenční formu studia nezná, hovoří však o denní formě vzdělávání jako o jedné z pěti možných forem vzdělávání (studia), tu definuje v § 25 takto: Pro účely tohoto zákona se rozumí:[3]

Denní formou vzdělávání výuka organizovaná pravidelně každý den v pětidenním vyučovacím týdnu v průběhu školního roku.

Školský zákon pak upravuje i další formy vzdělávání následovně: Základní vzdělávání se uskutečňuje v denní formě vzdělávání. Střední a vyšší odborné vzdělávání se uskutečňuje v denní, večerní, dálkové, distanční a kombinované formě vzdělávání, vzdělání dosažené ve všech formách vzdělávání je rovnocenné. Zákon také udává, že: Délka dálkového, večerního, distančního nebo kombinovaného vzdělávání je nejvýše o 1 rok delší než doba vzdělávání v denní formě. Pro účely tohoto zákona se pak rozumí:

Večerní formou vzdělávání výuka organizovaná pravidelně několikrát v týdnu v rozsahu 10 až 18 hodin týdně v průběhu školního roku zpravidla v odpoledních a večerních hodinách.

Dálkovou formou vzdělávání samostatné studium spojené s konzultacemi v rozsahu 200 až 220 konzultačních hodin ve školním roce.

Distanční formou vzdělávání samostatné studium uskutečňované převážně nebo zcela prostřednictvím informačních technologií, popřípadě spojené s individuálními konzultacemi.

Kombinovanou formou vzdělávání střídání denní a jiné formy vzdělávání stanovené tímto zákonem

V ČR vysokoškolský zákon, tedy zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, prezenční formu studia přímo uvádí jako jednu ze tří možných forem vysokoškolského studia. Prezenční forma studia je zmíněna v § 44 tohoto zákona, vedle studia distančního a jejich kombinace (kombinované studium), přičemž další podrobnosti charakteru vysokoškolského studia jsou upraveny v tomtéž paragrafu.[4]

V praxi se dnes v Česku uskutečňují všechny tři formy vysokoškolského studia, které vysokoškolský zákon zmiňuje, přičemž prezenční studium je dominantní, následované kombinovaným studium, distanční studium je pak okrajové.[5] Studia ve všech formách jsou ze zákona rovnocenná (blíže pak boloňský proces). V těchto formách lze studovat v bakalářském studijním programu, (navazujícím) magisterském studijním programu a doktorském studijním programu.

Současná praxe na vysokých školách v Česku dnes chápe prezenční studium v podstatě jako studium denní, což je obvykle spjato s častou osobní přítomností studenta. Třebaže tato přítomnost není vždy striktně kontrolována (přednášky jsou většinou dobrovolné), je předpokládána, resp. může být někdy vyžadována určitá povinná procentní účast, a to dle prezence (docházky). Semináře (cvičení) pak bývají pro prezenční studenty většinou povinnou součástí výuky (příp. může být stanoveno určité procento povolené absence – např. jednou z uvedených podmínek pro splnění předmětu je alespoň 90% účast na seminářích atp.).

Výuka v prezenční formě studia často probíhá každý všední (pracovní) den, a naopak o víkendech se výuka spíše nepředpokládá, resp. není standardní – proto se u tohoto typu studia obvykle nepředpokládá, že studenti zároveň vykonávají zaměstnání na plný úvazek. Při určitém sestavení vlastního rozvrhu a vhodné volbě předmětů je většinou možné, zpravidla však až ve vyšších ročnících vysokoškolského studia, výuku vhodně rozdělit a mít tak kupř. další volný všední den navíc (např. na úkor delší odpolední výuky) atp.

Oproti tomu kombinace prezenčního a distančního (dálkového) studia (kombinované studium) je charakteristická vyšším zapojení samostudia, větším využívání dnešních moderních technologií (videopřednášky, výukový software typu Moodle atp.). Charakteristické je v těchto případech využívání tzv. soustředění, kde je výuka podávána po celý den, nebo také v tutoriálech, což jsou osobní informativní setkání, zpravidla spíše organizačního charakteru, případně též spojená s výukou. Konkrétní podmínky pro absolvování daného studijního programu ve zvolené formě studia zpravidla udává každá vysoká škola (resp. fakulta), a to s ohledem k povaze zvoleného studijního oboru. Vysokoškolské distanční studium se pak vyznačuje především studiem bez osobní docházky, využíváním ICT ve velké míře a s osobními konzultacemi, v některých případech je vhodné i ve spojení s tzv. individuálním studijním plánem (ISP). Kombinované studium či distanční studium však není možné absolvovat v některých studijních oborech, kdy je vyžadována osobní přítomnost z povahy studia (např. může jít o lékařství, umění atp.).