Definice života

Ze vzdálenější perspektivy představují živé systémy termodynamické disipační struktury,[22] které procházejí procesem třídění z hlediska stability.[23][24]

Klíč evoluce si vzalo za svůj mnoho definic života. Některé tak definují život jako sebe-replikující se systém, Stuart Kauffman například pohlíží na život jako na systém mnoha-úrovňových agentů, kteří hrají ve prospěch stále větších jevů, čímž finálně plní úkol entropie. Za tímto pojetím stáli například i fyzikové jako John Bernal nebo Erwin Schrödinger.[25]

Biologie komplexních systémů (CSB) je nauka o emergencích a vzniku komplexitě v živých organismech z pohledu teorie dynamických systémů.[26] S tím také souvisí dva pohledy nazvané relational biology (biologie spojení) popisující vzájemné role jednotlivých organismů v přírodě (a například výhody a nevýhody symbiózy nebo kompetice) a categorical biology (kategorická biologie) zkoumající signální cesty, funkční organizaci života, komplexní metabolické a genetické mechanismy a jejich spojitost.[27][28]

Darwinovská dynamika byla navržena jako teorie vzniku fundamentálních živých mechanizmů.[29][30] Zastánci Darwinovské dynamiky tvrdí, že procesy disipace sice vznik živých struktur umožňují, ale jsou příliš vzdálené našemu pojmu o životě, než aby reálně stály za jejich vznikem. Darwinovská dynamika bývá někdy nazývána universálním darwinismem a aplikuje poznatky přirozeného výběru na základní chemické zákonitosti umožňující vznik života.[29] Pro definici života nemá univerzální darwinismus jednoznačnou odpověď, ale její základní pojetí života spočívá v dynamickém hromadění stabilních struktur.

Teorie operátorů, Operator theory systematicky definuje život takto: „život je obecný pojem pro výskyt specifických uzavření; typická uzavření jsou membrány autokatalytických buněk“.[31] Názory jejích zastánců jsou také jedním z důležitých hlasů v debatě o životě u virů.

Adenovirus s dvacetistěnem

Viry většinou nejsou považovány za formu života, nýbrž jako „replikátoři“, kteří balancují „na hraně života“[32] protože se rozmnožují,[33][34] nicméně neudržují si vnitřní podmínky, nejsou soběstační (a to zejména pro replikaci). Studium virů může v budoucnu potvrdit teorii o vzniku života seskupováním organických molekul.[35][36][37]

Myšlenka, že Země je živý organismus, je ve filozofii i náboženství velmi stará, ale první vědecké diskuse se dočkala až díky skotskému geologovi Jamesu Huttonovi. Roku 1785 prohlásil, že Země je jeden velký superorganismus a proto by se měla zkoumat její fyziologie a evoluce samostatně. Hutton je považován za otce moderní geologie, ale jeho myšlenka byla po dlouhou dobu pod tlakem redukcionismu zapomenuta, než ji znovuobjevil polovině 20. století James Lovelock,[38][39] když navrhl teorii Gaia, podle které je biosféra na Zemi systém procházející evolucí a udržující se jednotlivé hladiny nutné pro svou existenci (homeostázu).[40] Nicméně i bez Lovelockovy teorie je jasné, že žádný organismus na Zemi není stoprocentně soběstačný, už jenom z toho důvodu, že většina živých organismů je v jistém ekologickém vztahu s jiným a nemůže existovat sama o sobě.