Damascénská ocel

Původní damascénská ocel se vyráběla v Indii a na Srí Lance[1], poté se výroba rozšířila do Persie a do Turecka, odkud se výrobky dostaly do Evropy.

Damašková ocel se stala známou díky svým vlastnostem, tedy velmi vysoké tvrdosti a zároveň houževnatosti.

Technika výroby této oceli byla jedním z nejstřeženějších tajemství tehdejší doby a do postupu výroby bylo zasvěceno jen několik tehdejších kovářů. Pokud bychom pátrali po původu této oceli, dostali bychom se do staré Indie, kde podle všech předpokladů a doposud doložených důkazů začala její výroba. Dnešní název "damašková ocel" je odvozen od města Damašek, skrze které se jako prodejní artikl dostávala z Indie a malé Asie až do Evropy. Jak již bylo řečeno, výrobní proces původní damaškové oceli byl velikým tajemstvím, které se předávalo pouze ústně a ve velmi úzkém kruhu kovářů. Spolu se starými mistry tak po čase znalost postupu výroby úplně vymizela.

Po ztrátě postupu výroby původní damaškové oceli, se kováři po celém světě snaží co nejvíce přiblížit oné legendární a mytickými vlastnostmi opředené oceli. Výsledkem těchto pokusů a zkoumání je ocel, kterou již dnes nazývají všichni jménem damašková, jelikož její vzhledová podoba je laickým okem nerozeznatelná. Postup výroby damaškové oceli jak ji známe dnes, je však odlišný.

Místo fúzování oceli jako u původního damašku je dnešní postup založen na kovářském sváření jednotlivých vrstev oceli.

Současná damašková ocel se vyrábí postupem kovářského svařování dvou ocelí s rozdílným množstvím obsahu uhlíku. Základem dnešní damaškové oceli jsou tak dva typy oceli, z nich jedna disponuje vysokým obsahem uhlíku a druhá naopak nízkým. Propojením těchto dvou protipólů tak vzniká ocel tvrdá, ale zároveň houževnatá.

Počátek výroby je tak daný složením základního paketu, který je tvořen složením těchto dvou druhů ocelí na přeskáčku. V případě nedodržení pořadí prokládaných ocelí se spoj mezi danými vrstvami neguje a dojde tak ke spojení dvou shodných materiálů. Po přípravě základního paketu je nutné ocel nahřát a pro snazší propojení kovářského sváru a zamezení vzniku nedokonalostí ve svaru se paket obalí tavidlem.

Ohřátí takto připravené oceli probíhá na teplotu přes 1400 °C, kdy dochází k přechodu z pevného skupenství. (Teploty pro kovářské svařování se liší v závislosti na typu materiálu). Toto povolení materiálu při vysokých teplotách pak dovolí tlakem úderů kladiva nebo tlakem pod lisem spojení ocelí do jednoho celistvého kusu.

Tento postup se opakuje, dokud není výrobce spokojen s množstvím vrstev a kvalitou svárů vrstev.

Damašková ocel je velice známá nejen díky svým vlastnostem, ale také díky své překrásné kresbě, která dodnes nepřestává udivovat laiky i profesionály.

Základní kresba je určená průchodem sváru, které rozdělují hranice mezi ocelí. Kresbu je však možné tvořit stejné jako samotnou ocel a upravovat do tvarů, které jsou až neuvěřitelné. Kombinace kovářského sváření spolu s dalšími kovářskými technikami, jakou jsou torzírování (kroucení), prokládání, apod.

Damašková ocel je pro většinu lidí známá především skrze skvostné čepele zbraní. Avšak její potenciál nabízí mnohem více než jen toto využití. Damašková ocel je nádherným materiálem pro šperkařské využití, existují dochované kousky damaškových zbrojí, výjimečně lze nalézt i umělecky zpracované předměty z damaškové oceli. Avšak její vlastnosti ji i nadále nejvíce předurčují jako jeden z nejluxusnějších materiálů pro čepele nožů, mečů a veškerých ostatních nástrojů a zbraní.