Dageš

Dageš forte („silné dageš“, hebrejsky דָּגֵשׁ חָזָק‎ dageš chazak nebo דָּגֵשׁ כָּבֵד‎ dageš kaved) se může vyskytovat v každém konsonantu kromě laryngál (ע ח ה א) a ר, a to pouze v tom případě, že mu předchází vokál (pokud mu předchází šva, jedná se o dageš lene) a že se nejedná o poslední konsonant ve slově.[1] Dageš forte se dělí na tyto typy:[2]

• Dageš forte necessarium („nezbytné silné dageš“), jež je nutné z gramatických důvodů a vzniká stažením dvou stejných konsonantů, pokud po prvním konsonantu nenásleduje znělý vokál. Toto dageš má gramatický význam, případně chrání výslovnost předchozího vokálu. Vyslovuje se nikoli jako zdvojení, nýbrž jako prodloužení konsonantu.
• Dageš forte euphonicum („libozvučné silné dageš“), jež slouží v správnému liturgickému přednesu svatých textů. Realizuje se v jednom z několika podtypů:
  • dageš forte coniunctivum se nachází v prvním konsonantu slova, pokud je tento konsonant přízvučný a pokud následuje těsně s předcházejícím slovem končícím na nepřízvučné a nebo e (נַעֲשֶׂה לָּנוּ‎ na'ase lanu „učiňme si“);
  • dageš forte dirimens slouží ke zdůraznění znělosti šva (např. עִנְּבֵי‎ inəve „hrozny“);
  • dageš forte affectuosum zesiluje dlouhý vokál, jenž se prodlužuje na základě větného přízvuku.

Konsonanty s dageš forte, po nichž následuje šva mohou dageš ztratit, a to zejména v případě konsonantů ק נ מ ל י ו.‎[3]

Dageš lene („lehké dageš“, hebrejsky דָּגֵשׁ קַל‎ dageš kal) označuje explozivní výslovnost konsonantů ze skupiny „begadkefat“: (ת פ כ ד ג ב) v následujících případech:[4]

• na začátku věty;
• na začátku slova, pokud předcházející slovo končí na konsonant bez vokálu;
• v posledním konsonantu (זָכַרְתְּ‎ zachart);
• vždy v prefixech בְּ־ a כְּ־.

Ačkoli je uvedené rozlišování jednotlivých typů dageše relevantní z hlediska funkce i výslovnosti, v písmu se zpravidla nerozlišuje; rozpoznání správného typu (a tím i správné výslovnosti) pak často vyžaduje u čtenáře navzdory plně vokalizaci textu znalost příslušného slova a jeho výslovnosti, popřípadě příslušného gramatického jevu. Výjimkou jsou některá vydání modlitebních knih a jiných náboženských textů, kde může dageš forte a dageš lene být rozlišen např. tučnější sazbou nebo zvláštní značkou připojenou k písmenu. Ustálený typografický postup však pro takové případy neexistuje.

U textů vokalizovaných pouze částečně (ne zcela důsledně) se dageš forte často vypouští; někdy se vypouští i dageš lene u písmen ג, ד, ת, u nichž moderní hebrejština rozdíl mezi plozivní a frikativní výslovností stírá. Naopak se dageš lene většinou ponechává u písmen ב, כ, פ, kde se dvojí výslovnost stále rozlišuje.

Absence dageše u písmene může být označena nebo zvýrazněna značkou rafe (U+05BF).

Unicode má kromě kombinačního znaku pro dageš i kódy pro jednotlivá písmena s dagešem v oblasti U+FB30 až U+FB4A.

Mapik uvnitř písmene he

Některé gramatiky hovoří o dageš mapik,[5] jiné jen o mapik „pocházejícím z dageš“.[6] Jedná se o graficky stejný znak jako dageš a vkládá se do písmene ה, aby se zdůraznila plnohodnotnost tohoto konsonantu. Konsonant pak neslouží jako nevyslovovaná mater lectionis (naznačení vokálu), nýbrž se vyslovuje: אַרְצָהּ‎ arcah „její země“.[7]

Šuruk uvnitř písmene vav

Graficky shodným znakem s dagešem je i šuruk. Písmeno vav s šurukem se vyslovuje jako samohláska (v moderní hebrejštině jako [u], v některých aškenázských dialektech ale jako [ɪ]).

Mapik a šuruk jsou nejen graficky zcela identické s dagešem, ale nemají ani přidělenu samostatnou pozici v Unicodu.