Důstojník Štěstěny

Dvě flétny, dva hoboje, dva klarinety, dva lesní rohy, dva fagoty, trubka, tympány, smyčce.

Grétryho opera Důstojník Štěstěny vznikla v letech 1790–1792. Libreto napsal Edmond Guillaume de Favières (1755–1837), spisovatel, dramatik, libretista a politik (parlamentní rada) za francouzského ancien régime; se skladatelem A.-M. Grétrym spolupracoval později ještě na operách Lisbeth (1797) a Elisca aneb Mateřská láska (1799).[3] Je známo, že 1. prosince 1790 bylo pro divadlo Comédie italienne cenzurou schváleno jeho libreto L'Officier de Fortune, poté zřejmě na díle začal pracovat Grétry a hotovo bylo nejpozději v polovině roku 1792. K 8. srpnu 1792 je doložena úhrada, kterou divadlo učinilo opisovači not, avšak v nižší než obvyklé výši: podle E. C. Bartletové to svědčí o tom, že dílo bylo připraveno k uvedení (opisy se pořizovaly jen těsně před premiérou), ale než byly opsány všechny partie, rozhodlo vedení divadla o stažení opery.[4] Důvodem mohla být časová nevhodnost libreta vzhledem k politické situaci, zejména probíhající válce proti Rakousku a Prusku: vadit mohla jak německá jména protagonistů a německé prostředí, tak hlavní zápletka, v níž se voják s úspěchem snaží vymanit se z vojenské služby a láska vítězí nad vojenskými povinnostmi.[5]

Opera tedy nebyla ve své době uvedena, byť se o její existenci vědělo. Partitura byla nezvěstná, při přípravách výstavy ke 200. výročí Grétryho smrti roku 2013 však byl její rukopis nalezen v lutyšském Grétryho muzeu (Musée Grétry) mezi rukopisy odkázanými muzeu Mme Tugotovou, což umožnilo její první novodobé uvedení v Grétryho rodišti Lutychu.[5]

Nalezený rukopis obsahuje pouze hudební a zpívané části, celkem patnáct, původní mluvené dialogy se nezachovaly. Autor libreta však později přepracoval libreto na činohru s názvem Herman et Verner, ou les militaires, která měla premiéru 22. května 1803 v Théâtre français de la République a téhož roku vyšla i tiskem. I když se hra v jednotlivostech – zejména v motivaci Vernerovy dezerce – patrně odlišuje od původního libreta, lze průběh děje opery podle ní spolehlivě rekonstruovat.[6]

Hudba je pro Grétryho styl psaní a zásady typická.[7] Všechny hlasy jsou posazeny poměrně vysoko v registru a všechny čtyři hlavní role (Verner, Spandau a hlavně Lisbeth a hrabě) jsou poměrně náročné, přestože objemem nevelké. Tyto čtyři osoby také mají většinu zpívané látky, vedle toho je každý ze tří aktů zahájen árií vedlejší postavy (Fricht, Édouard, Claude) a ve finále každého dějství zasahuje i sbor: tyto partie jsou méně náročné s důrazem na jednoduchou melodii.[8] Pro orchestraci je charakteristické, že střední poloha je vyhrazena lidským hlasům, aby byla zajištěna jejich dobrá slyšitelnost. Proto doprovod spočívá především ve vyšší (housle) a nižší (cella) linii, zatímco violy hrají většinou s basovou linií unisono nebo v oktávě. Dechové nástroje charakterizují jednotlivé postavy a náladu. Obecně je však orchestrální zvuk při zpěvu tlumen a plně se rozvíjí v instrumentálních částech. Tak je tomu například v předehře, která vojenskými rytmy i hlavním tématem opery – tématel Lisbetiny lásky – vytváří rámec děje, nebo v pasážích reprezentujících požár ve finále I. aktu.[9] Zajímavá je dvojí árie Lisbeth ve druhém dějství, v níž se Lisbeth přimlouvá u hraběte za svého snoubence; na týž prosebný text zpívá dvě samostatné melodie, jednu ve 4/4, druhou ve 3/4, pro odpočinek zpěvačky oddělené instrumentálním ritornelem.[10] Hudebním jádrem opery je nejrozsáhlejší číslo, finále 2. dějství, v němž vystupují všechny hlavní postavy a sbor.[11]

Světová premiéra opery se konala v poloscénickém provedení v podobě „divadla na divadle“, kdy vypravěč (Vincent Dujardin) a zpěváci provádějí diváky dějem spíše než aby jej předehrávali.[12]

Výrazem officier de fortune (důstojník Štěstěny) býval označován důstojník, který si svou hodnost nekoupil (jak bylo v armádách 18. století běžné), ale získal na základě vlastních zásluh. V příběhu se vztahuje ke Spandauovi.[13]