Dějiny ruského státu

Autor svou práci započal v roce 1804 a psal ji do své smrti v roce 1826. Kniha je rozdělena do 12 svazků a pojednává o ruských dějinách, a sice od prvopočátků až do roku 1612. Prvních osm svazků vyšlo v roce 1818, kdy Rusko žilo zájmem o vlastní dějiny, vyvolaným nacionalistickým nadšením po dlouhé a vítězné protinapoleonské válce, a tudíž se těšila velké popularitě. Následně vyšly další tři díly a nedokončený dvanáctý díl byl publikován po smrti autora.

Alexandr Sergejevič Puškin napsal, že „všichni, dokonce i dámy z vysokých kruhů, začali číst dějiny své vlasti. Bylo to jako nějaký objev. Jako by Karamzin odkryl staré Rusko podobně, jako kdysi Kolumbus objevil Ameriku”.[1]

Ideolog autokracie, kterou velebil již ve svém předchozím díle O Rusku starém i moderním, z roku 1811, Karamzin „téměř výlučně studoval politické činy panovníků, aniž by věnoval pozornost zbytku národa. Jeho posuzování vládců je často sentimentálně moralistické a jeho základní ideje o vlastnostech autokracie falšují jeho soudy o jednotlivých faktech”.[2]

Pozitivní vlastností díla je jeho chápání ruských dějin „jako jednotný celek“, zatímco Karamzinův moralistický přístup nutně znamenal odsouzení „egoistické a tyranské politiky“ panovníků.