Claude Lanzmann

Claude Lanzmann (27. listopadu 1925 Bois-Colombes – 5. července 2018 Paříž) byl francouzský publicista a režisér dokumentárních filmů.

Claude Lanzmann
Narození	27. listopadu 1925 Bois-Colombes
Úmrtí	5. července 2018 (ve věku 92 let) Paříž
Místo pohřbení	Montparnasse
Alma mater	Condorcetovo lyceum Univerzita Tübingen
Povolání	novinář, spisovatel, filmový režisér, scenárista, francouzský odbojář a filmový producent
Zaměstnavatel	European Graduate School
Ocenění	Verzetsprijs van de Stichting Kunstenaarsverzet (1993) čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě (1999) Goldener Ehrenbär (2013) velkodůstojník Řádu čestné legie medaile Za odboj … více na Wikidatech
Choť	Judith Magre (1963–1971) Angelika Schrobsdorff (od 1971)
Partner(ka)	Simone de Beauvoirová (1952–1959)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pocházel z rodiny židovských přistěhovalců z východní Evropy, jeho otec byl starožitníkem. Jeho mladší bratr Jacques Lanzmann (1927–2006) se stal úspěšným scenáristou a textařem. Doma se mu dostalo laické výchovy, přesto se jako student setkával s antisemitskými postoji. Za druhé světové války byl příslušníkem hnutí Résistance v oblasti Auvergne. Po válce vystudoval filosofii na univerzitě v Tübingenu, přednášel na Svobodné univerzitě v Berlíně a na European Graduate School.

Publikoval jako externista v listech France-Soir a Le Monde. Byl milencem Simone de Beauvoir a spolupracoval s její společensko-kulturní revuí Les Temps modernes (od roku 1986 do své smrti byl jejím šéfredaktorem).[1] Patřil k levicovým kruhům: podepsal Manifest 121 požadující odchod Francouzů z Alžírska, přátelil se s Frantzem Fanonem.

Na rostoucí antisionistické a antisemitské nálady v západoevropské společnosti reagoval v roce 1972 svým prvním filmem Pourquoi Israël.[2] Jeho nejslavnějším dílem je Šoa, pojednávající o vyhlazování Židů v nacistickém Německu, jehož příprava mu zabrala jedenáct let a vznik financoval z vlastní kapsy.[3] Film trvá devět a půl hodiny a neobsahuje žádné archivní záběry, režisér pouze nasnímal autentické výpovědi pamětníků z řad obětí i viníků.[4] Také ve svých dalších filmech se Lanzmann zabýval obhajobou práva izraelského státu na existenci a zaznamenával vzpomínky lidí, kteří přežili koncentrační tábory.

Za svoji tvorbu obdržel v roce 1986 Čestného Césara a v roce 2011 se stal velkodůstojníkem Řádu čestné legie.