Citové vydírání

První zdokumentované použití spojení „citové vydírání“ (v originálu emotional blackmail) se objevilo v roce 1947 v časopise National Association of Deans of Women v článku „Klima citového vydírání“ (Emotional Blackmail Climate. Termín byl používán pro popsání jednoho typu problematického modelu vedení třídy často používaného učiteli.[2] Argentinská lékařka Esther Vilarová také používala termín „citové vydírání“ v časných sedmdesátých létech 20. století při popisování rodičovskou strategii pozorovanou u některých matek s více dětmi.[3]

Citové vydírání se obvykle týká dvojice lidi, kteří si vytvořili blízký osobní nebo intimní vztah (rodič a dítě, manželé, sourozenci nebo dva blízcí přátelé).[4] Také děti využijí zvláštní naléhání a citové vydírání k prosazování svých vlastních zájmů a seberozvoje v rámci rodinného systému.[5]

Citoví vyděrači používají ve svých vztazích strach, povinnost a vinu, aby zajistili, že ostatní se bojí je překročit, cítí se zavázání jim dát jejich cestu a budou zaplaveni vinou, pokud odolají. Vyděrači ví, že někdo jim blízký chce lásku, uznání nebo potvrzení identity a sebeúcty. Proto mohou vyhrožovat jejich zadržením (např. potlačit lásku), nebo jejich úplným odstranění, takže si druhý člověk myslí, že je musí získat dohodou.[6] Strach, povinnost nebo vina se v angličtině běžně označují jako „FOG“ (první písmena slov fear, obligation a guilt). Vymyšlená zkratka FOG je hříčkou se slovem „mlha“ (fog), které popisuje něco, co zakrývá a zamlžuje situaci nebo něčí myšlenkové procesy.

Osoba, která jedná řídícím způsobem, chce často od druhé osoby něco, co je legitimní chtít: může se chtít cítit milovaná, v bezpečí, cenná, doceněná, podporovaná, potřebná atd. To není problém. Problém je často spíše otázkou toho, jak se snaží dosáhnout toho, co chtějí, nebo že při dosahování nejsou citliví k potřebám ostatních. což je znepokojivé. Problematická bývá i reakce ostatních na takto vedenou snahu.[1]

Pod tlakem se člověk může stát jakýmsi rukojmím, který je nucený jednat s tíhou hrozby zodpovědnosti za zhroucení druhého.[7] Mohl by spadnout do vzorce chování, kdy nechává vyděrače ovládat jeho rozhodování a jednání, a být ztracený v tom, co Doris Lessingová označila jako „druh psychologické mlhy“.[8]

Forward a Frazier identifikují čtyři typy vydírání, každý s vlastním manipulačním stylem:[9]

Existují různé úrovně požadavků: požadavky, které mají zanedbatelné následky, požadavky, které zahrnují důležité problémy nebo osobní integritu, požadavky, které ovlivňují zásadní životní rozhodnutí, nebo požadavky, které jsou nebezpečné nebo nezákonné.[1]

Mezi techniky, jak odolat citovému vydírání, patří posílení osobních hranic, odolávání požadavkům, vypracování prohlášení o moci – odhodlání vydržet tlak – a získání času na rozbití starých vzorců. Opětovné spojení s autonomními částmi sama sebe, které citový vyděrač přehlasoval, nemusí být snadné.[9] Na základě citového vydírání se člověk může cítit provinile, i přesto, že vnímá vinu jako vyvolanou a iracionální;[18] ale přesto musí být schopen odolat nadměrné kompenzaci a ignorovat pokus vyděrače získat pozornost tím, že má záchvat vzteku.[19]

Důsledné ignorování manipulace přátelským způsobem však může vést k jejímu zintenzivnění a hrozbám odloučení,[20] nebo k obvinění z „bláznovství“ nebo označení za „domácí trosku“.[9]

• Spisovatelka Angela Carterová popsala Krásku a zvíře jako oslavu citového vydírání ze strany zvířete jako prostředku k ovládání svého cíle, Krásky.[21]
• Prozaička Doris Lessingová tvrdila, že „v pěti letech jsem se stala odborníkem na citové vydírání.“[22]

Daniel Miller namítá, že v populární psychologii byla myšlenka citového vydírání zneužita jako obrana proti jakékoli formě společných pocitů nebo ohleduplnosti k druhým.[23]

Označování této dynamiky pomocí štvavých termínů, jako je „vydírání“ a „manipulace“, nemusí být tak užitečné, protože je jak polarizační, tak implikuje promyšlenost a zákeřný záměr, což často neplatí. Ovládat a být ovládaný je transakce mezi dvěma lidmi, kde oba hrají roli.[1]