Cinefilie

Již v období němého filmu, hlavně pak ve 20. letech minulého století, kdy němý film dosáhl svého vrcholu, se zakládaly filmové kluby, ve kterých mohli filmoví nadšenci mezi sebou diskutovat a vidět jinde nepromítané filmy. Počátkem zvukové éry filmu ve 30. letech přibývalo lidí se zájmem o staré filmy, což vedlo ke vzniku filmových organizací jako Cinémathèque française, prvního velkého archivu zaměřeného na shromažďování, zabezpečování a promítání filmových děl.

Snad nejvíce pozoruhodná cinefilní komunita dvacátého století byla ta, která se utvořila v Paříži po druhé světové válce. Příliv zahraničních filmů, které byly zadrženy během okupace, stejně jako promítání tamějších filmových klubů a Cinémathèque française, vyvolal mezi mladými intelektuály zájem o světový film. Obecně lze říci, že cinefilové tohoto období vytvořili vzor pro budoucí generace filmových nadšenců tím, že se stejnou měrou zabývali starými i současnými filmy.

Mnoho těchto mladých intelektuálů, pravidelně navštěvujících filmová představení, se stalo filmovými kritiky a následně filmovými režiséry. Vzniklo tak filmové hnutí známé jako Francouzská nová vlna. Francois Truffaut, Jean-Luc Godard, Claude Chabrol, Éric Rohmer, Jacques Rivette a další podporovali zájem o filmy a osobnosti, kterým se nedostávalo zasloužené pozornosti. Zejména to byli režiséři F. W. Murnau, Robert Flaherty, S. M. Ejzenštejn, Jean Renoir, Jean Vigo, Orson Welles a Alfred Hitchcock.

Italský režisér Federico Fellini se v 60. a 70. letech proslavil ve Spojených státech, vděčil za to hlavně podpoře filmových kritiků a distribuci zahraničních filmů.

Počátkem 60. let se chození do kina stalo v Evropě a Americe módní záležitostí.[1] Přibylo kin specializujících se na promítání klasických a zahraničních filmů. Ve Spojených státech se stal centrem cinefilní kultury zejména New York,[1] díky široké distribuci filmů z celého světa. Režiséři jako Ingmar Bergman, Akira Kurosawa, Michelangelo Antonioni a Federico Fellini se zde těšili velké popularitě a ovlivnili mladou generaci filmových nadšenců, z nichž vzešli vůdčí osobnosti Nového Hollywoodu, jako například Martin Scorsese, Peter Bogdanovich, Francis Ford Coppola a Woody Allen.

V 70. letech došlo také k rozvoji velkých filmových festivalů. K několika světovým festivalům, které existovaly již delší dobu, jako například festivaly v Berlíně, Benátkách a Cannes se připojily mezinárodní filmové festivaly v New Yorku, Chicagu, Torontu a Karlových Varech.

Když začali být filmy na VHS a později na DVD běžnou záležitostí, cinefilie přestala být neoddělitelně spjatá s chozením do kina.[1] Sledováním filmů doma získala cinefilie novou podobu a zároveň ztratila svůj dosud čistě veřejný charakter. Počátkem 21. století s nástupem internetu se podoba cinefilie proměnila znovu. Internet se stal populárním místem pro diskutování a zároveň významným distribučním kanálem samotných filmů, což umožňuje cinefilům po celém světě vidět filmy, které mnohdy nejsou v jejich zemi distribuovány v kinech ani na DVD.