Chvostoskoci

Chvostoskoci (Collembola) jsou starobylá bazální skupina šestinohých (tj. hmyzu v širokém slova smyslu). Jsou to drobní živočichové žijící v půdě nebo na povrchu půdy, v humusu, opadu, někdy i na vodní hladině, firnových polích či okrajích ledovců. Jejich hlavním znakem (a synapomorfií) je unikátní skákací aparát a ventrální tubus na zadečku – collophor. Označení Collembola pochází ze starořeckého κόλλα kólla „lepidlo“ a ἔμβολος émbolos „kolík“; toto označení plyne z existence collophora, jehož účel byl předpokládán v přilepení k povrchům a stabilizaci.[1]

Chvostoskoci
Chvostoskok Isotoma anglicana
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenčlenovci (Arthropoda)
Podkmenšestinozí (Hexapoda)
Třídaskrytočelistní (Entognatha)
Řádchvostoskoci (Collembola)
Lubbock, 1870
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Morfologie

Chvostoskoci mají kousací ústní ústrojí uložené uvnitř hlavy a čtyřčlánková tykadla, jejichž všechny články jsou vybaveny vlastní svalovinou. Proto bývají řazeni do parafyletické skupiny Entognatha (skrytočelistní). Oči u chvostoskoků buďto chybějí (zejména půdní druhy), nebo jsou reprezentovány osmi samostatnými ommatidii.

Hruď je buď srostlá (skupina Symphypleona – srostločlenky), nebo článkovaná (skupina Arthropleona – volnočlenky).

Zadeček má šest článků. Na prvním z nich se nachází ventrální tubus collophor, nepárový orgán se dvěma vychlípitelnými váčky, plnící celou řadu funkcí: od příjmu vody, přes vylučování a vůbec osmoregulaci až po dýchání. Většina druhů chvostoskoků nemá tracheu.

Na zadečku se rovněž nachází skákací aparát, tvořený skákací vidlicí – furcou (někdy označovanou i jako furcula) a záchytkou – retinaculem. V klidovém stavu je furca držena retinaculem, po jeho uvolnění se vymrští a katapultuje živočicha do výše. U půdních chvostoskoků však skákací aparát často chybí.

Chodidlo chvostoskoků splynulo s holení v tibiotarsus.

Rozmnožování

Oplození je vnější, samice si sbírá spermatofor vybavený stopkou. U některých druhů se vyskytuje složité epigamické chování (samec a samice se během námluv vzájemně zaklesávají tykadly apod.). Larvy absolvují čtyři až pět svlékání a jsou podobné dospělcům (vývoj nedokonalý), ale i dospělí jedinci se svlékají po celý život (uvádí se až padesátkrát). Známy jsou i partenogenetické druhy.

Ekologie
Chvostoskoci na vodní hladině louže

Chvostoskoci jsou kosmopolitní živočichové odolní vůči výkyvům podmínek prostředí. Žijí v půdě, humusu, v opadu, na povrchu půdy, někdy i na vodní hladině, na firnových polích či okrajích ledovců. Pro jejich život je důležitá vlhkost.

Potravní spektrum chvostoskoků je pestré, přičemž většina se živí saprofágně. Živí se rozloženým opadem, řasami, houbami, detritem nebo pylem. Někteří jsou predátoři a živí se půdními živočichy. Někteří mohou být považováni za škůdce stopkovýtrusných hub (např. žampiónů v pěstírnách).

Význam

Chvostoskoci jsou významní půdotvorní činitelé. Jsou významnou složkou edafonu (resp. zooedafonu; z hlediska velikosti jsou zpravidla řazeni do mezoedafonu). V málo narušených půdách dosahují počtu až 200 000 jedinců na metr čtvereční. Významně ovlivňují společenstva půdních mikroorganismů, zejména hub, a to nejen jejich konzumací, ale i roznášením spor. Udržují diverzitu hub v půdě.

Chvostoskoci jsou jedním z nejužívanějších organismů v půdní ekotoxikologii (zejména Folsomia candida).[2][3]

V akvaristice a teraristice jsou využíváni jako krmivo.

Systém a základní zástupci

V rámci chvostoskoků rozeznáváme 4 základní skupiny:[4]

  • Poduromorpha (mákovky) – např. mákovka vodní (Podura aquatica), larvěnka obrovská (Tetrodontophora bielanensis)
    • Neanuridae
    • Brachystomellidae
    • Poduridae
    • Hypogastruridae
    • Paleotullbergiidae
    • Gulgastruridae
    • Onychiuridae – např. larvěnka obecná (Onychiurus armatus)
    • Tullbergiidae
    • Isotogastruridae
    • Pachytullbergiidae
    • Odontellidae
  • Entomobryomorpha (volnočlenky) – např. poskok, olověnka
    • Oncopoduridae
    • Tomoceridae
    • Isotomidae
    • Actaletidae
    • Protentomobryidae
    • Microfalculidae
    • Orchesellidae
    • Seiridae
    • Lepidocyrtidae
    • Praentomobryidae
    • Entomobryidae
    • Oncobryidae
    • Coenaletidae
  • Symphypleona (srostločlenky) – např. podrepka vodní
    • Mackenziellidae
    • Sminthurididae
    • Katiannidae
    • Spinothecidae
    • Arrhopalitidae
    • Collophoridae
    • Sturmiidae
    • Sminthuridae
    • Bourletiellidae
    • Dicyrtomidae
  • Neelipleona (zrněnky)
    • Neelidae
  • familia ludens
    • Fuzzballidae

Předpokládaná fylogeneze:[4]

pC
 
 
 

"protoCollembola" (+)

 
 

Poduromorpha

 
 
 
Nc
 
 

Neelipleona

 
Pe
 

Tomoceroidea

 
1
 

Entomobryomorpha s.s.

 
2
 
 

Coenaletidae

 
 

Sminthuridoidea

 
 
 

Symphypleona s.s.

 
 
 
 
 
 
 

Odkazy

Reference
  1. LUBBOCK, John. Monograph of the Collembola and Thysanura. [s.l.]: London : Printed for the Ray Society, 1873. 460 s. Dostupné online. S. 36.
  2. DOMENE, Xavier; ALCAÑIZ, Josep M. a ANDRÉS, Pilar. Ecotoxicological assessment of organic wastes using the soil collembolan Folsomia candida. Applied Soil Ecology. Vol. 35, Issue 3, March 2007, s. 461–472. doi: 10.1016/j.apsoil.2006.10.004
  3. FOUNTAIN, Michelle T. a HOPKIN, Steve P. Folsomia candida (Collembola): a „standard“ soil arthropod. Annual Reviews of Entomology. 2005, Vol. 50, s. 201–222.
  4. BELLINGER, Peter F.; CHRISTIANSEN, Kenneth A. a JANSSENS, Frans. Checklist of the Collembola of the World [1996–2018]. In: Checklist of the Collembola of the World [online]. Last updated on 2018.07.01 [cit. 30. 7. 2018]. Dostupné z: https://www.collembola.org/taxa/collembo.htm

Literatura
  • CROUAU, Yves; CHENON, Pascale a GISCLARD, C. The use of Folsomia candida (Collembola, Isotomidae) for the bioassay of xenobiotic substances and soil pollutants. Applied Soil Ecology. 1999, Vol. 12, s. 103–111. Received 18 September 1998; received in revised form 5 January 1999; accepted 8 January 1999 [cit. 30. 7. 2018]. Dostupné z: https://kundoc.com/pdf-the-use-of-folsomia-candida-collembola-isotomidae-for-the-bioassay-of-xenobiotic.html
  • ČUCHTA, Peter. Chvostoskoci Vysočiny. [Jihlava]: Pobočka České společnosti ornitologické na Vysočině, 2017. 1 složený list (6 nečísl. stran).
  • BEZCHLEBOVÁ, Jitka. Ecotoxicology of soil invertebrates: earthworms, enchytraeids, collembolans. Brno, 2007. 65 s., [116] s. příl. Dissertation Thesis. Supervisor prof. RNDr. Ivan Holoubek, Ph.D. Masaryk University, Faculty of Science, Research Centre for Environmental Chemistry and Ecotoxicology.
  • KRATOCHVÍL, Josef a kol. Klíč zvířeny ČSR. Díl III. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1959. 869 s. (Studie a prameny. Sekce biologicko-lékařská; sv. 36). S. 95–124.
  • MACEK, Jan. Bezobratlí (2), Hmyz. 1. vyd. Ilustroval Pavel Dvorský, Petr Liška, Pavel Procházka, Lenka Vybíralová, Viera Postníková. Praha: Albatros, 2001. 170 s. Svět zvířat, sv. 11. Řídí Miloš Anděra. Redaktor Karel Vaněk. ISBN 80-00-00918-8.
  • NEDVĚD, Oldřich. Hovězí krev a svatojánci. Vesmír. 2006, roč. 85, 646, č. 11.
  • SMRŽ, Jaroslav. Půdní fauna. In: BEJČEK, Vladimír a ŠŤASTNÝ, Karel. Fauna Bílinska. Praha: Grada, 2000, s. 25. ISBN 80-7169-695-1.
  • TUF, Ivan H. Jak hluboko lze klesnout. Vesmír. 2018, roč. 97, 206, č. 4.
  • ZETTEL, Jürg a ZETTELOVÁ, Ursula. Někdo to rád chladné: podivná bionomie chvostoskoka Ceratophysella sigillata aktivního v zimě. Vesmír. 1997, roč. 76, 103, č. 2. Dostupné také z: https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/1997/cislo-2/nekdo-rad-chladne.html

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.