Carl Rogers

Carl Ransom Rogers (8. ledna 1902 Oak Park, Illinois4. února 1987 La Jolla, Kalifornie) byl americký psycholog a psychoterapeut, profesor na univerzitách Ohiu, Chicagu a Wisconsinu. Spolu s Abrahamem Maslowem patřil mezi nejvýznamnější představitele humanistické psychologie. Byl 6. nejcitovanějším psychologem 20. století.[2]

Carl Rogers
Narození8. ledna 1902
Oak Park
Úmrtí4. února 1987 (ve věku 85 let)
La Jolla
Povolánípsychoterapeut, psycholog a spisovatel literatury faktu
Alma materWisconsinská univerzita v Madisonu
Teachers College
Tématapsychologie a psychoterapie
OceněníCena Americké psychologické asociace za význačný vědecký přínos psychologii (1962)
Humanista roku (1964)
čestný doktor Univerzity v Leidenu (1975)
společník Americké akademie umění a věd
DětiNatalie Rogers[1]
VlivyOtto Rank
oficiální stránka
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Prosazoval „na osobu zaměřenou terapii“ (angl. Person-Centered Approach), která studuje osobnost z vnitřního vztažného rámce, což se projevuje důrazem na pohled z klientova hlediska. Uplatňoval kombinace empatie (vcítění), kongruence (shody) a reflexe (porozumění, účast na pacientově světě). Vedení psychoterapie zakládal na bezdpomínenčném pozitivním přijetí klienta psychoterapeutem.[3] Rozvinul skupinové techniky psychoterapie (skupinová setkání) se zaměřením na uvolnění kulturního napětí (rasového, náboženského, sociálního, …) Také je autorem teorie osobnosti soustřeďující se na pojem „já“.

Rogers se hlásil k fenomenologii, rovněž byl ovlivněn existencialistickou filosofií. Naopak byl v opozici vůči klasickému behaviorismu, kterému vyčítal prosazování konformity. Zastával totiž primárně optimistický (později kritizován za nerealističnost) pohled na přirozené schopnosti organismu. Ten je podle něj psychofyzickým základem prožívání.

Dále se domníval, že chování je vždy motivováno přítomnými potřebami (i když minulé události mohou motivaci ovlivnit), přičemž se projevuje tendence k tzv. sebeaktualizaci (neboli základní lidská motivace, do níž patří uspokojování jednotlivých potřeb, např. potřeba potravy, bezpečí, seberealizace).

Ústřední pojem „já“ je podle Rogerse tvořen prožitky organismu, který je jedinec ochoten „přijmout za své“, za část své osobnosti. Dobře přizpůsobena osobnost je schopná asimilovat do svého pojetí „já“ své veškeré prožitky v původní, nezkreslené podobě. Tato shoda mezi prožitým a uvědomovaným se nazývá kongruence.

Naopak patologická osobnost je typická inkongruencí – nízkou mírou kongruence. To znamená, že prožitky bývají vytěsněny či vnímány zkresleně, čímž je zkresleno i uvědomované „já“.

Cílem terapie podle Rogerse je tedy nepodmíněné pozitivní sebepřijetí. Dále tzv. „dobrý život“, což je spíše shrnutí principů, obsažených v jeho ostatních spisech. Mezi jeho znaky patří

  • vzrůstající otevřenost prožívání
  • vzrůstající existenciální kvalita žití (souvislost s kongruencí)
  • vzrůstající důvěra v sebe a svůj organismus (viz výše)
  • plnější fungování (plnější žití v právě přítomném okamžiku).

Dílo

  • Teorie terapie a osobnosti. Praha: Portál, 2020. ISBN 978-80-262-1665-0
  • Být sám sebou. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0796-2
  • Způsob bytí. Praha: Portál, 2014. ISBN 978-80-262-0597-5
  • Rozhovory s Carlem R. Rogersem. Praha: Portál, 2016. ISBN 978-80-262-1109-9

Reference

  1. Dostupné online. [cit. 2020-09-10]
  2. Haggbloom, S.J.; et al. (2002). "The 100 Most Eminent Psychologists of the 20th Century". Review of General Psychology 6 (2): 139–152
  3. KRÁL, Mgr Jaroslav. Psychoterapie v centru Prahy [online]. 2021-04-24 [cit. 2021-05-21]. Dostupné online. (česky)

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.