Canossa

Hrad roku 940 na vrcholu strmého kopce založil lombardský princ Adalberto Atto, syn Sigifreda z Luccy, jako svou rezidenci, a uvedl sem také dvanáct benediktinských mnichů, kteří se usadili při kostele svatého Apollonia. Po roce 1076 zde našla jako vdova azyl markraběnka Matylda Toskánská. Hrad jí a papeži posloužil jako místo diplomatické mise.

Sem přišel v lednu 1077 král Jindřich IV. Zbaven svým synem vlády, uprchl z vězení a kráčel pěšky v oděvu kajícníka na cestě do Canossy naproti papeži Řehoři VII., aby dosáhl zproštění církevní klatby.

V držení hradu se vystřídalo několik panských rodů. Poprvé jej dobyli roku 1265 páni z nedalekého Reggia, po nich roku 1321 Giberto da Corregio. Po pozdně gotické přestavbě paláce a strážní věže hrad vlastnili vévodové Estenští. Ercole I. d'Este zde roku 1503 jmenoval kastelánem dvorního básníka Lodovica Ariosta, který tu však vydržel jen tři měsíce.

Hrad sloužil svému účelu až do roku 1642. V letech 1557–1596 byl zdejším vlastníkem Ottavio Farnese, vévoda parmský. Po místní rebelii z období napoleonských válek, kdy se vzbouřenci pokusili ustavit republiku Reggio, získala hrad knížata rodu Rondinelli, ale fakticky zde nesídlila. Od konce 18. století je hrad ruinou; konsolidační práce pouze zabránily dalšímu chátrání. Roku 1878 získal italský stát ruinu od hraběte Valentiniho a vyhlásil ji národní památkou.

Archeologický průzkum zde proběhl počátkem padesátých let dvacátého století, kdy bylo také sanováno zdivo velké věže.