Buddhistické umění

Buddhistické umění má své počátky v 6. - 5. století př. n. l. v době, kdy začal vznikat samotný buddhismus. V průběhu staletí následkem kontaktů s jinými kulturami se nadále vyvíjelo a začalo se rozšiřovat i do mimo asijských zemí. V rané, tzv. anikonické fázi se buddhistické umění ještě drželo indické tradice, která se vyhýbala zobrazování lidských figur.

Chodidlo Buddhy s kolem nauky z 1. století, Gandhára

Takovým typickým příkladem anikonického zobrazení může být otisk Buddhova chodidla, ve kterém je umístěno kolo nauky. Zhruba od 1. století se v severní Indii začaly objevovat první antropomorfní vyobrazení Buddhy, které se snažily ztvárnit jeho podobu. Hlavními centry buddhistického umění té doby byla Gandhára, království v poříčí Indu, a Mathura, město v dnešním Uttarpradéši.

Původními architektonickými formami buddhismu byly v jižní a jihovýchodní Asii stúpy, po rozšíření buddhismu do Číny počátkem 1. tisíciletí n. l. pagody [1].

Mahajánový buddhismus ve svých výtvarných dílech výrazně rozšířil ikonografii [2] a symboliku théravády.