Bronisław Dembiński

Studoval na gymnáziu v Chojnicích a pak do roku 1878 na gymnáziu sv. Marie Magdaleny v Poznani. Vystudoval historii na Berlínské univerzitě a na Vratislavské univerzitě, kde roku 1883 získal titul doktora filozofie. V roce 1884 složil zkoušky pro učitele středních škol. V roce 1886 se habilitoval v oboru obecných dějin na Jagellonské univerzitě. V letech 1878–1882 byl tajemníkem a v letech 1882–1883 předsedou literárně-akademického studentského spolku ve Vratislavi. V letech 1886–1892 působil jako docent na katedře obecných dějiny na Jagellonské univerzitě. Od roku 1892 byl mimořádným a od roku 1897 řádným profesorem na Lvovské univerzitě. Až do roku 1916 vedl zdejší katedru obecných dějin. V roce 1898/1899 byl děkanem filozofické fakulty a v letech 1907/1908 rektorem univerzity. Coby rektor zasedal jako virilista na Haličském zemském sněmu. V roce 1908/1909 byl prorektorem. Byl členem zkušební komise pro učitele reálných škol a gymnázií.[1]

V době svého působení v parlamentu se uvádí jako univerzitní profesor ve Lvově.[2]

Působil také coby poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl v doplňovacích volbách do Říšské rady roku 1914, konaných podle všeobecného a rovného volebního práva. Byl zvolen za obvod Halič 29. Nastoupil 30. června 1914 místo poslance Wacława Zaleského. Vzhledem k dlouhému přerušení činnosti Říšské radě složil slib až 30. května 1917.[3][4]

V roce 1914 se uvádí jako polský národní demokrat, kteří byli ideologicky napojeni na politický směr Endecja.[2] Po volbách roku 1914 byl na Říšské radě členem poslaneckého Polského klubu.[3]

Od roku 1916 pobýval ve Varšavě. Po konci války byl v letech 1918–1920 vedoucím odboru pro náboženství na ministerstvu pro náboženství a veřejnou osvětu, přičemž od 1. do 17. listopadu 1918 byl správcem tohoto ministerstva v prozatímní vládě Władysława Wróblewského. Od roku 1919 do roku 1922 byl poslancem polského ústavodárného Sejmu. Zastupoval poslanecký Klub Pracy Konstytucyjnej, později Narodowe Zjednoczenie Ludowe.[1]

Od roku 1923 působil v Poznani, kde v letech 1923–1933 vedl katedru obecných dějin na tamní univerzitě. Účastnil se mezinárodních sjezdů historiků. V letech 1923–1939 předsedal poznaňské společnosti přátel vědy. Byl členem mnoha historických a katolických spolků. Po vypuknutí druhé světové války těžce onemocněl a byl umístěn do špitálu v klášteře v Poznani, kde zemřel. Jeho bohatou knihovnu vyrabovaly němečtí okupanti.[1]