Britské indickooceánské území

Původní francouzsky mluvící obyvatelstvo tvořilo před rokem 1968 komunitu s cca 1500 příslušníky. Tito lidé, z velké části míšenci etnik z východoafrického pobřeží a z jižní Indie, se nazývají Ilois (fr. doslova „ostrované“). V roce 1966 vlády Spojeného království a Spojených států amerických už dříve předjednanou dohodu, podle které mělo být celé nedávno vyhlášené Britské indickooceánské území pronajato na 50 let USA. Protože USA požadovaly pro zbudování vojenské základny na ostrově Diego García, aby byly všechny ostrovy bez civilní populace, zahájilo Spojené království v roce 1967 evakuaci/deportaci všech Ilois. Ti už v té době protestovali s odvoláním na články IX a XIII Charty Spojených národů, podle nichž nikdo nesmí být donucen k exilu. Deportace, podle Britů evakuace neobyvatelných ostrovů, skončila v roce 1972. Kritici deportace/evakuace uváděli i skutečnost, že Ilois dostali pouze formální odškodnění, takže ještě v roce 1980 mezi nimi byla cca 40% nezaměstnanost a většina z nich žila v chudobě na ostrově Mauricius, kam byli převezeni. Nezákonnosti vystěhování potvrdil v roce 1971 i Nejvyšší soud Spojeného království. Britské úřady rozhodnutí akceptovaly a oznámily, že Ilois se smí vrátit (s výjimkou návratu na ostrov Diego García). USA naopak britské rozhodnutí odmítly akceptovat a jejich postoj se ukázal být rozhodující: Ilois zůstali na Mauriciu.

Od roku 1983 nicméně docházelo z britské strany k určitým pokusům původní ostrovany odškodnit, aniž by bylo zpochybněno jejich právo na návrat. Soudní spory nicméně pokračovaly dál. V roce 2003 Nejvyšší soud označil nároky Ilois na odškodnění za neoprávněné. O tři roky dřív, v roce 2000, bylo naopak potvrzeno jejich právo na návrat a v roce 2002 získali právo být občany britských zámořských teritorií (British Overseas Territories Act), přestože žijí na Mauritiu a mají často občanství tohoto ostrovního státu. Navzdory všem těmto skutečnostem britské úřady i nadále odmítaly vpustit Ilois do BIOT. V roce 2002 a v roce 2006 pouze vybraly po 100 Ilois, kterým umožnily návštěvu. V roce 2006 pak Ilois vyhráli i v soudní při ohledně práva BIOT navštěvovat (na základě precedentu zacházení s Kanaďany japonského po útoku na Pearl Harbor), ale v praxi je aplikace tohoto soudního rozhodnutí těžko vymahatelná.

Americká letadlová loď Saratoga na základně Diego García v roce 1987

Další rovina sporu se nese ve vztahu BIOT a nároků států Mauricius a Seychely vůči němu. Mezinárodní právo už v 60. letech 20. století uznávalo princip, podle něhož nesměly být závislé útvary (kolonie, mandáty atp.) před získáním nezávislosti rozdělovány. Mauricius o vrácení ostrovů nikdy sice oficiálně nepožádal, ale podpora Ilois a prohlášení některých jeho významných představitelů vyjadřují trvalý zájem o toto souostroví.

Až do roku 2016, kdy měla vypršet smlouva o letecké základně s USA, nicméně Mauricius jako stát nechtěl o BIOT jednat. Vyskytly se i určité spekulace, že by Mauricius ponechal na Diego García britsko-americkou vojenskou základnu za placený pronájem a za právo volně rozhodovat o repatriaci Ilois. To vyvolává otázku potenciálních vztahů mezi Mauriciem a Čagoskými ostrovy, tj. zda zůstanou součástí Mauricia (např. jako autonomní region) nebo zda budou prosazovat svou nezávislost. Část původních obyvatel vyhlásila v exilu tzv. Čagoskou lidově demokratickou republiku. Může se zdát, že na nezávislost jsou ostrovy příliš „malé“, ale rozlohou jsou větší než např. Tuvalu nebo Nauru v Oceánii a předstihují dokonce (o pouhé 2 km² souše) stát San Marino. Počtem obyvatel by sice byly na předposledním místě na světě (před Vatikánem), ale pokud by se osamostatnily jiné malé útvary (např. Tokelau, kde referendum v roce 2006 jen těsně neuspělo), pak by z hlediska lidnatosti s nimi byly srovnatelné. Je důležité uvést i to, že velikost státu není pro nezávislost z hlediska mezinárodního práva důležitá. Jako třetí faktor vstupují do spolurozhodování Seychely, které tvořily s BIOT jeden celek před rokem 1903 a které se ve sporu rovněž angažují ve prospěch Ilois, jejichž část žije i na Seychelách. Otázkou zůstává, do jaké míry se Seychely hodlají angažovat v potenciálních požadavcích na BIOT.

Podle verdiktu Mezinárodního soudního dvora v Haagu z 25. února 2019 se Británie má co nejdříve vzdát území Čagoského souostroví, které „neoprávněně a účelově oddělila ještě před vznikem Mauricijské republiky“. Verdikt haagského soudu však není právně vymahatelný, může jen pomoci zvýšit tlak na britskou vládu.[1][2] Na základě výše uvedeného verdiktu hlasovalo Valné shromáždění OSN pro navrácení Čagoských ostrovů pod mauricijskou správu.[3]

• KOVÁŘ, M. Vybrané problémy z regionální geografie zemí (část Frankofonie). Ostrava : Ostravská univerzita, 2006. 60 s. ISBN 978-80-7368-354-2

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Britské indickooceánské území na Wikimedia Commons

• Oficiální stránka