Bridget Rileyová

Otec Bridget Rileyové byl tiskař a měl svůj vlastní podnik. V roce 1938 se s rodinou přestěhoval z Londýna do Lincolnshiru. Na začátku druhé světové války byl povolán do armády a Bridget se s matkou a sestrou Sally uchýlily na chatu v Cornwallu, nedaleko města Padstow. Dětství, které zde strávila, v ní zanechalo trvalé vzpomínky na krásnou přírodu, krajinu a moře.[1] Po válce navštěvovala dívčí školu v Cheltenhamu (1946–1948) a po návratu do Londýna studovala umění na veřejné univerzitě Goldsmiths (1949–1952) a Královské akademii (1952–1955). Obdivovala díla starých evropských mistrů a mezi její první olejomalby patří kopie jejich obrazů z Národní galerie (Portrét muže v červeném turbanu od Jana van Eycka).

V roce 1956 pečovala o svého těžce nemocného otce v Lincolnshiru. O rok později se vrátila do Londýna, krátce pracovala v obchodě se skleněným zbožím a také vyučovala kreslení na různých uměleckých školách v Londýně. Potom získala na částečný úvazek místo ilustrátorky v reklamní agentuře, kde zůstala až do roku 1964. Od té doby se již plně věnovala malířské tvorbě.

Její rané práce byly ovlivněny pointilistickou technikou Georgese Seurata.[1] Při ní se naučila využívat vzájemné působení barevné škály, kombinováním barevných tónů vytvářet třpytivé účinky a snový dojem. Hlavním námětem jejích obrazů byly v té době krajiny, příkladem je obraz Pink landscape (Růžová krajina) z roku 1960.

V roce 1960 ji při návštěvě Benátek zaujalo dílo sochaře Umberta Boccioniho a rozhodla se v jeho stylu malovat na plátno. Připojila se k hnutí op artu a vytvářela černobílé dynamické kompozice. Široká škála geometrických tvarů vyvolávala optickou iluzi pohybu nebo barvy. Tyto práce vzbudily velkou pozornost a znamenaly průlom v její kariéře. Na jaře 1962 měla první samostatnou výstavu v londýnské Gallery One. Velký dojem vzbudily její velkoplošné obrazy na legendární výstavě The Responsive Eye (Vnímavé oko) v Muzeu moderního umění v New Yorku, která sehrála klíčovou úlohu v hnutí op artu. K nejznámějším dílům patří Untitled (Fragment 2/10) z roku 1965, Pause z roku 1964 nebo Fall z roku 1963. V roce 1963 získala cenu kritiků AICA a v následujícím roce stipendium nadace Petera Stuyvesanta v USA. V roce 1968 byla oceněna Velkou cenou za malbu na Bienále v Benátkách.[2] Později se od myšlenky op artu odklonila, především z důvodu jeho přílišné komercionalizace.

Roku 1967 se Rileyová vrátila k barvě a vytvořila svůj první pruhovaný obraz. Vytvářela kompozice souběžných pruhů se zakřivenými nebo svislými liniemi, v nichž využívala vzájemné vztahy mezi sousedními barvami k vytváření pocitu pohybu, rytmu a hloubky. Do svých abstraktních obrazů přenášela vlastní vnímání materiálního světa a přírody. Vytvářela cyklus obrazů vln na mořské hladině. Příkladem je obraz K letnímu dni (To a Summer’s Day 2) z roku 1980.[1]

V roce 1968 Rileyová se svým partnerem Peterem Sedgleym a novinářem Peterem Townsendem založili uměleckou skupinu SPACE, jejímž cílem bylo poskytnout umělcům velké a cenově dostupné prostory k tvorbě, organizovat výstavy a vzdělávací programy.

Od roku 1970 hodně cestovala a na cestách čerpala inspiraci pro svou tvorbu. Pod vlivem nástěnných maleb, které viděla v Egyptě v roce 1980 začala používat typické barvy, kterým říkala „egyptská paleta“. V sérii obrazů se svislými pruhy Ka a Ra či Delos z roku 1983 vystihla spojení starého a moderního ducha krajiny.[1]

Koncem osmdesátých let Rileyová opustila své charakteristické jednoduché pruhy a vrátila se k drobnějším geometrickým tvarům, které působily dojmem barevné mozaiky. Pruhy začala rozkládat šikmým šrafováním a tím vytvářela pocit hloubky. Typickým dílem z tohoto období je obraz Shadow Play (Hra stínů) z roku 1990.

Instalace Bridget Rileyové v Chinati Foundation, Marfa, Texas

Rileyová své kompozice připravovala pomocí malých studií na papíře a koláží, aby vyzkoušela různé barevné kombinace. Podle nich pak na papír ve skutečné velikosti, položený na podlaze, kreslila tužkou a kvašem základní strukturu. Vzhledem k velikosti obrazů často používala jako pomůcku různé šablony ze sololitu. Kresbu zavěsila na zeď, aby mohla studovat její účinky. Někdy jí při práci pomáhali asistenti, kteří pracovali podle jejích pokynů.[1]

Na přelomu 20. a 21. století vytvořila několik velkoformátových nástěnných maleb pro interiéry veřejných budov v Londýně (Galerie Tate a Národní galerie, nemocnice svaté Marie), Královskou nemocnici v Liverpoolu (1983) nebo muzeum nadace Chinati ve městě Marfa v Texasu.

Bridget Rileyová i v pokročilém věku přinášela do své tvorby nové impulzy. Její abstraktní obrazy z poslední doby charakterizují protáhlé kapkovité tvary a arabesky v kombinaci jemnějších odstínů barev (modrá, zelená, fialová a světle oranžová).

Obrazy Bridget Rileyové jsou zastoupeny ve sbírkách řady světových muzeí. V roce 1993 jí byl udělen čestný doktorát na univerzitě v Oxfordu, v roce 1995 na univerzitě v Cambridge. Jako první žena získala v roce 2012 prestižní cenu Sikkens udělovanou stejnojmennou nadací v Nizozemsku.

V České republice uspořádala retrospektivní výstavu grafického díla Bridget Rileyové v roce 2010 Moravská galerie v Brně.[3]