Bramantino

První písemný doklad o Bartolomeu Suardim pochází ze dne 8. prosince 1480. Hovoří o tom, že chlapcova matka Pietrina da Sulbiate svého syna dala do zlatnické dílny Francesca de Caseris, v níž má setrvat šest let. Dokument dále uvádí, že mladík do Milána přichází z Bergama.[1] R. 1487 je již zřejmě úspěšným malířem, kterému toto povolání vynáší dostatečné množství peněz, a tak si může pořídit vlastní dům blízko jedné z milánských brán Porta Nuova.[2] Pracuje pro nejvýznamnější osobnosti centra Lombardie, jako je Lodovico il Moro a po invazi Francouzů r. 1499 do Milána[3] i pro Louise de Luxembourg, hraběte z Ligny. Jeho soukromý život se před r. 1502 naplňuje sňatkem s Elisabetta Della Chiesa, jež věnem přináší do manželství velké množství majetku, například i mlýn. Pozice Bramantina neustále posiluje. Roku 1503 se žádá jeho rada ve fabrice milánského dómu a je dokonce vyzván ke kopírování slavné Poslední večeře od Leonarda da Vinciho v refektáři kláštera u kostela Santa Maria delle Grazie v Miláně. Svou nejrozsáhlejší známou zakázku, cyklus dvanácti rozměrných tapiserií, obdržuje už r. 1501.[4] R. 1508 pobývá v Římě, kam přichází kvůli výzdobě apartmánů pro papeže Julia II.[3] Ke konci života se kromě malování závěsných obrazů a nástěnných maleb začíná věnovat architektuře, jak dokazují dveře, tvořící součást kostela Santa Maria Presso San Satiro. První nesnáze přicházejí 22. ledna 1525, kdy je Bramantino přinucen opustit město a přemístit se pěšky přes Alpy do exilu do města Susa. 10. března téhož roku je ale zase zpět v Miláně a pracuje pro vévodu Francesca II. Sforzu na pozici dvorního malíře a architekta. Z manželství s Elisabettou má dceru Giulii, jež dá Bramantinovi vnuka Francesca. Zprávy o malíři a architektovi Bramantinovi mizí ke dni 23. března 1530,[1] což znamená, že k tomuto datu byl již mrtev. Přesné datum smrti zůstává stejně jako datum jeho narození dosud neznámé.

Jeho první malířskou práci zřejmě představuje postava sv. Jana Evangelisty na hlavním oltáři baziliky v Treviglio,jehož zhotovení bylo svěřeno malířům Bernardovi Zenale a Bernardinu Butinone v osmdesátých letech patnáctého století.[3] Na všech raných dílech Bramantina se projevuje vliv expresivity ferarského malířství – Madonna s Ježíškem z r. 1485 v Bostonu, Filémón a Baukis či Adorace Ježíška z téhož roku. Kromě ozvuku zmíněných malířů se nacházejí v raném bramantinově díle paralely i s dobovým sochařstvím, zejména s Giovannim Antoniem Piattim.[5] Zlom nastal po roce 1503, kdy byl požádán pořídit kopii „Cenacolo“ od Leonarda da Vinci.

Postavy na obrazech z tohoto období jsou výrazně štíhlé, protáhlé do výšky, a zahalené do šatů s ostrými záhyby. Architektura, obklopující postavy, je přetížena ornamenty a detaily stejně jako to můžeme vidět na stavbách Bramanteho v Miláně – Santa Maria presso San Satiro a Santa Maria delle Grazie. Na obraze Bolestný Kristus z roku 1490 jeho vliv ještě zesiluje, porovnáme- li jej s bramantovým Kristem u sloupu z roku 1485,[6] dnes umístěným v Pinacoteca di Brera v Miláně po boku obrazů Raffaela a Piera della Francescy. Na počátku tvorby se Bramantino věnoval i malbě technikou fresky, jak dokazují Múzy na zámku ve městě Voghera, nedaleko Milána, namalované pravděpodobně mezi lety 1499 – 1503,[7] kde lze dobře sledovat malířův zájem o architekturu. Další fresky se nacházely v Miláně, z nichž se na původním místě dochovala pouze malba Arga v Castello Sforzesco, dlouho spojovaná s Bramantem.[8]

Roku 1503, kdy byl vyzván k malbě dle Leonardovi Poslední večeře,[9] se Bramantinův malířský styl pod vlivem Leonarda výrazně mění.

Pod vlivem Leonarda začal užívat sfumato a zahajuje novou práci se světlem, jak můžeme pozorovat na Ukřižování z let 1503 – 1504, kde na Leonarda odkazuje i fyziognomie některých postav[10] či Triptychu Archanděla Michaela z r. 1505. Od r. 1501 se Bramantino věnuje návrhům kartonů pro tapisérie, zobrazující dvanáct měsíců v roce, jež byly realizované mezi lety 1504 – 1509. Objednány byly Gian Giacomem Trivulziem, řečeným il Magno pro svatbu jeho syna a Paoly Gonzaga. Koncept jednotlivých tapisérií se shoduje. V centru malíř vždy umístil personifikaci příslušného měsíce, obklopeného dalšími postavami, oddávajících se pracím, pro jednotlivé měsíce typickými. Vyobrazení pokaždé doprovází zobrazení Slunce a příslušného znamení zvěrokruhu. Za společnou charakteristiku lze pokládat symetričnost, zájem o architekturu a patrné shody s aktuální malířovou tvorbou.[11]

Přesné datum, kdy Bramantino přijíždí do Říma, neznáme, ale víme, že 4. prosince 1508 už pracoval ve vatikánských apartmánech Julia II. Vasari nás spravuje o tom, že se tyto práce odehrávaly v dnešní Heliodorově síni, z nichž se zachovala blíže neurčitelná alegorická figura umístěná v klenáku nad výjevem Cacciata di Eliodoro od Raffaela.[12] 1. listopadu 1509 je už Bramantino v Miláně, kde začíná pracovat v Palazzo del Carmagnola na fresce Madony s Ježíškem mezi dvěma anděly, jež byla součástí dekorativní výzdoby v paláci se nacházející, na níž náš malíř spolupracoval již se svou dílnou.[13] Spolu s novou monumentalitou, kterou mu přinesl římský pobyt zejména, co se týče zpracování drapérie, jeho dílo i po r. 1508 doprovází znalost tvorby Leonarda da Vinciho, jak vidíme na Seslání Ducha Svatého z let 1512–1513, inspirované v postavách apoštolů v popředí Leonardovou Sv. Annou Samotřetí z let 1508 – 1513, umístěnou dnes v Louvru.[14] Kromě Leonarda lze v dílech z této doby vysledovat i souvislost s dobovým sochařstvím, například sochařem Bambaiou.[15] Z let 1510 – 1515 pochází jediné malířem signované plátno Útěk do Egypta, k jehož zajímavé ikonografii se vrátíme v následující kapitole.

Ikonografické zvláštnosti provázejí celou malířovu tvorbu už od jejích počátků. První takovéto dílo představuje Adorace Ježíška, již přihlíží řada postav, jejichž identifikace je ve dvou případech obzvlášť obtížná. Dle nejnovější publikace, věnující se Bramantinovu dílu v postavě muže zcela nalevo se skrývá buď císař Augustus nebo Virgilius a v ženské postavě zcela napravo Sibyla Tiburtinská.[16] Vlastní invenci, co se týče ikonografie, ukazuje i na Múzách ve Vogheře, jejichž atributy neodpovídají běžným atributům v té době pro ně používaných. Neobvyklý prvek nalezneme i v Ukřižování z let 1503 – 1504, kde je ďábel po Kristově levici vyobrazen nahý. Jeho obrazy často zachycují i apokryfní líčení jako ve Svaté rodině z let 1503–1504, vyobrazující svatou rodinu utíkající před draky, jak vypráví Pseudo-Matoušovo evangelium, které Bramantino zná velmi dobře, neboť stejnou situaci vyobrazuje i na signovaném Útěku z Egypta.[17] Pro běžného pozorovatele je ale daleko zajímavější pojetí ďábla jako velké antropomorfní ropuchy na Triptychu sv. Michala.

První důležitou zakázku tohoto typu představují pro Bramantina dvoje dveře, směřující do via Falcone, umístěné na kostele Santa Maria presso San Satiro. Aspoň u jedněch z nich máme jistotu, že byla provedena r. 1514 sochařem Giovannim Antoniem Oggionim, který několik let poté realizoval náhrobek Pietra Foppy v milánském kostele San Marco dle návrhu Bramantina. Dalším vodítkem pro spojování těchto dveří s Bramantinem je grafika zachycující obraz Oplakávání Krista od našeho malíře i s jeho rámem, který nápadně připomíná formy dveří na milánském kostele.

Více informací máme v případě jeho největší známé architektonické zakázky, mauzolea pro Gian Giacoma Trivulzia, přiléhající ke kostelu San Nazaro. Nejbližší stavbu, kterou mohlo být mauzoleum pro Trivulzia inspirované, představuje Cappella Colleoni v Bergamu, která je stejně jako mauzoleum založena na principu centrály, jež se zvenku jeví jako čtverec, ale vnitřní prostor je oktogonální a členěný nikami, v nichž se nachází kamenné sarkofágy jednotlivých členů rodiny Trivulzio. Dle fragmentů nástěnných maleb lze usuzovat na bohatou výzdobu. Kromě prací na mauzoleu se ve stejné době věnuje i pracím pro kostel Santa Maria del Pilastrello v Binasco.[18]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bramantino na Wikimedia Commons