Botrytický sběr

První zmínky o výrobě botrytického vína sahají do roku 1775, kdy se v německém klášteře v Johannisbergu čekalo na zpožděné povolení ke sklizni. Když mniši povolení získali, byla již většina hroznů napadená botrytidou. Plesnivé hrozny byly pečlivě vytříděné a zpracované zvlášť. Kvalita zdánlivě zkaženého vína ale překonala očekávání a započala evropskou výrobu botrytických výběrů.

Botrytické sběry není možné vyrábět systematicky. Výskyt plísně šedé, který je pro vznik botrytických cibéb klíčový, je závislý na klimatických podmínkách a počasí. Spóry přežívají v půdě vinice a obvykle je aktivuje až teplé podzimní počasí, kdy ranní mlhy střídá polední slunce. Napadení plísní nebývá jednorázové, ale postupné, takže je vhodné hrozny sklízet v etapách a část cibéb na vinici ponechat, aby se nákaza mohla dál šířit.

Termín botrytický sběr nepatří mezi přívlastky, takže se s ním můžeme setkat i u vín jakostních a zemských. V případě přívlastkových vín může doplňovat konkrétní přívlastek. V případě, že bobule dosáhly cukernatosti minimálně 32° normovaného moštoměru, bývá víno označeno přívlastkem výběr z cibéb.

V České republice nelze botrytické sběry produkovat plánovitě, takže u nás nemají příliš hlubokou tradici. To ovšem nic nemění na jejich vysoké kvalitě. Typický je vyšší zbytkový cukr (častá jsou vína sladká, případně polosladká) a vysoký extrakt, který dodává chuti plnost. Z našich odrůd jsou nejtypičtější oba Ryzlinky (vlašský i rýnský), Chardonnay, Müller Thurgau, Rulandské šedé nebo Aurelius.

V zahraničí má největší tradici Tokajské víno (odrůdy Lipovina, Muškát žlutý a Furmint) a francouzské Sauternes (Muškát, Sauvignon a Sémillon)