Obuv
Obuv slouží především k ochraně chodidla a nohy proti úrazu, poranění, chladu, nečistotě, vodě nebo sněhu. Kromě toho podléhá módě a spoluvytváří image svého nositele. Ačkoli většina lidí v minulosti chodila bosa, v moderní době se obuv nosí venku, v zaměstnání i doma (střevíce, bačkory). Specializovaná obuv je nezbytná pro některé sporty (bruslení, lyžování, horolezectví atd.), ortopedická obuv kompenzuje vady nohou a chůze.
Od válek 19. století se především vojenská obuv vyrábí průmyslově, světově známý český velkovýrobce obuvi byl Tomáš Baťa. Známé obuvnické firmy specializované na sportovní obuv jsou Adidas, Nike, Puma atd.
Historie
Nejstarší dochovaná obuv je stará asi 10 tisíc let, jenže obuv se vždycky vyráběla z přírodních materiálů (kůže, sláma, dřevo), takže většinou zetlela.[1] Američtí vědci z Washingtonovy univerzity v St. Louis se ale domnívají, že člověk nechodil bos už před 40 tisíci lety. Žádné obutí z té doby se sice nezachovalo, ale dokladem jsou podle vědců kosterní ostatky tehdejších lidí. Nošení obuvi, ať už jakéhokoliv tvaru se projeví na kostech chodidla, které reagují na mechanický tlak.[1] Profesor Erik Trinkaus na teorii o první obuvi přišel náhodou, když si totiž všiml, že palce na lidské noze se před desítkami tisíc let začaly nápadně rychle zmenšovat.[1] První lidé měli velké silné kosti palců na nohou, aby mohli nosit těžké věci, lézt po stromě a také proto, že víc chodili.[1] Větší byly i ostatní kosti na nohou, což platilo jak pro neandrtálce, tak pro prvního moderního člověka.[1] Při procesu rychlé změny prstů na nohách však zůstávaly silné kosti, což znamená, že byl odstraněn tlak na chodidla, nikoliv však na nohu a jediné možné vysvětlení by byla obuv. Obuv tak před čtyřmi desítkami tisíc let změnila způsob lidské chůze a rozložení jeho váhy při chůzi.[1]
K nejstarším typům obuvi patří kožené, slaměné nebo dřevěné sandály, běžně nošené hlavně v teplejších krajích, doma nebo na pláži. Římští vojáci nosili boty s ovinovačkami až pod kolena, sedláci ve středověku hrubé škorně. Lucemburkové patrně uvedli do Čech lehké městské střevíce, vojáci nosili holínky. Masové armády 19. století si vynutily hromadnou výrobu pevných vysokých bot, která zlikvidovala řemeslné obuvníky, a ve 20. století se v obuvnictví prosadila guma (holínky, galoše) a plasty (žabky).
Současnost
Obutí mění tvar lidské nohy i dnes, např. člověk, který chodí bos, má širší chodidla a mezi palcem a ukazováčkem větší mezeru; naopak ženy, které tráví více času v botách na vysokých podpatcích, mívají menší svaly na lýtkách.[1]
Popis
Podle konstrukce lze obuv rozdělit na tři hlavní typy:
- sandály – tuhá plochá podešev ve tvaru chodidla, přivazovaná řemínky
- topánky a mokasíny z jednoho kusu měkčí kůže, vpředu i na patě sešité směrem vzhůru
Rozdělení obuvi
Podle účelu
- Domácí
- Koupací
- Ortopedická
- Pracovní
- Sportovní (podle druhu sportu)
- Taneční
- Turistická
- Vojenská
- Vycházková
- Zimní atd.
Podle tvaru
- Dámská, dětská, pánská
- Plochá, nízká (polobotky), vysoká, válenky
- S vysokým podpatkem
Podle materiálu
Podle způsobu výroby
- Tovární
- Ručně vyráběná
- Šitá nebo lepená
- Plastová s přímým vstřikem
Reference
- Svět plus - příloha teplického deníku. [s.l.]: denik.cz, 2008. Kapitola historie, s. 38. (česky)
Literatura
- O'KEEFFE, Linda. Boty: oslava lodiček, sandálů, pantoflíčků & spol.. Praha: Slovart, 2008. ISBN 978-80-7391-044-0. S. 507.
Související články
Externí odkazy
- Slovníkové heslo obuv ve Wikislovníku
- Obrázky, zvuky či videa k tématu obuv na Wikimedia Commons
- Tradiční ruční výroba obuvi
- Dělení obuvi
- Historie obouvání Archivováno 21. 10. 2014 na Wayback Machine
- Repliky historických bot