Bombardování Štětína

Jen několik let před vypuknutím druhé světové války se Štětín stal jedním ze strategických průmyslových center Třetí říše. Vzhledem ke své poloze, daleko od západoevropských zemí a SSSR, stejně kvůli přístavu ve městě, se zdálo, že Štětín je málo ohrožen možnými nálety. Z tohoto důvodu byla v Załomu u Štětína otevřena továrna na letecké motory, poblíž Polic byla postavena velká továrna na syntetický benzín a v Peenemünde, asi 100 kilometrů severně od Štětína, byly provedeny experimenty s raketami V-1. Kvůli výhodné poloze města byly loděnice, automobilka Stoewer a asi 600 dalších závodů ve Štětíně přesunuty k válečným potřebám.

V lednu 1943 byly na konferenci v Casablance stanoveny cíle pro letectví, které mělo zničit německý průmysl a obytné oblasti. Štětín byl dostatečně velké město, aby bylo na seznamu takových cíli. Město patřilo mezi 20 nejvíce zničených měst tehdejšího Německa.

První útok na Štětín se uskutečnil v roce 1940 a byl pro Němce překvapením, ale jeho škodlivost byla malá. V letech 1941 a 1942 došlo ke dvěma náletům, kterých se zúčastnil větší počet letadel. K prvnímu velkému bombardování Štětína došlo v noci 20. dubna 1943, na Hitlerovy narozeniny. Podílelo se na něm 350 letadel a na město spadlo 782 tun bomb.

V roce 1944 došlo k nejméně 11 náletům na město. Hlavním cílem náletů byl přístav a přístavní čtvrť, loděnice a nejbližší centrum města, protože v této oblasti byla umístěna hlavní centra štětínského zbrojního průmyslu: loděnice, dvě továrny na munici, šest velkých chemických továren a několik závodů na zpracování kovů.

Doktrína přijatá na konferenci v Casablance předpokládala, že kobercové bombardování oslabí morálku populace Třetí říše a usnadní spojencům porazit nacistické Německo. Bombardování se týkalo hlavně Starého Města, Pomorzan a Niebuszewa.[1]

Lidé, kteří byli přítomni při zničení města, přirovnávají bombardování k biblické apokalypse. Ve městě zuřily požáry, které se nakonec staly bouřkou. Tento jev způsobil vznik místních hurikánů, které stáhly lidi přímo do ohně a způsobily smrt v agónii.[2]

• 
  Tkacka ulice, 1944
• 
  Náměstí Přístavní brána, 1944
• 
  Alej osvobození, 1944

Budovy Starého Města, Drzetowa a Niebuszewa byly téměř úplně zbořeny. Většina Pomorzan byla srovnána se zemí. Zničení Starého Města a Niebuszewa přesáhlo 90 %. V menší míře byly zničeny budovy na jihovýchodě centrum, kde přežily pouze jednotlivé budovy. Počet lidských obětí nelze přesně určit a liší se v závislosti na zdrojích. Většinu obětí tvořily ženy, děti a starší lidé.

Po skončení druhé světové války se bombardování Štětína stalo tabuizovaným předmětem. V důsledku přičtení Německa veškeré viny za válečné škody a převládajícího názoru na bezvadnost spojenců v té době byla skryta řada skutečností, včetně toho, že kromě hlavního účelu bombových útoků byly zničeny také budovy kulturní hodnoty, stejně jako činžovní domy a nemocnice. Rovněž byl ignorován počet obětí mezi obyvateli Štětína.

Důležitou roli sehrála otázka Stalinovy ​​politiky, která se úzkostlivě snažila přesvědčit polské veřejné mínění, že výměnou za východní pohraničí velká trojka udělila Polsku civilizované město (viz Postupimská konference), zatímco Poláci si neuvědomovali míru jeho zničení.

• 
  Východní centrum
• 
  Alej osvobození, 1948
• 
  Staré město, 1959

Nejdůležitějším objektem, který přežil bombardování, sou Wały Chrobrego, které nebyly vůbec bombardovány kvůli plánu usadit tam spojeneckou hůl. Palác pod glóbusem utrpěl ve starém městě menší škody. Budovy v blízkosti hlavního nádraží a Tobruckého náměstí, kde bombardování přežila Červená radnice, jsou poměrně dobře zachovány. Velká část starých budov se zachovala v samém centru města a v blízkosti loděnic, stejně jako v Bolinku.

• 
  Zachované předválečné činžovní domy ve středu města
• 
  Zachované předválečné činžovní domy ve středu města
• 
  Wały Chrobrego
• 
  Palác Pomořanského zemstva
• 
  Červená radnice
• 
  Bolinko, severní městské sídliště