Bohyně země

Bohyně země je personifikace a divinizace země či Země jako ženského božstva.[pozn. 1] Vlastnosti a motivy spojené s touto postavou vychází ze vzájemného symbolického ztotožnění země, ženy a plodnosti. Pozdějším vývojem, především od vzniku zemědělství, se od tohoto archetypu oddělila představa bohyně matky, bohyně zemědělství a velké bohyně, v nenáboženském smyslu pak matka příroda.[1]

Podle Mircy Eliadeho představovala ve své nejstarší formě bohyně země nejen zemi samotnou, ale celý blízký viditelný vesmír, včetně kamenů, vod, rostlin a stromů, jako celek. Tato představa se odráží v užití slova země pro území či kraj, podle Eliadeho se bohyně reprezentující zemi jako takovou objevila až se vznikem pasteveckých a především rolnických společností. Starší širší působnost se projevuje v představě lidstva i jednotlivců zrozených ze země, nikoliv svých biologických matek, v evropské lidové tradici tak je přisuzován dětem původ v močálech, pramenech, řekách či stromech. Zemská podstata je přisuzována lidem například v indoevropské tradici kteří jsou „pozemšťané“ či „zemní“, což se odráží například v latinském humus „země“ vedle homo „člověk“, ale také ve frýžském zemelō „lidská bytost, pozemšťan“ nebo staroirském duine „lidská bytost“.[1][2]

Ženský charakter země je vyjadřován například srovnáním plodné ženy s obdělávanou půdou, zatímco neplodné s pustou zemí. Se zemí je také ztotožňována brázda, díky čemuž byl rýč či pluh symbolicky chápán jako penis a orba jako oplodnění. Ženám, především těhotným, je přisuzována magická moc nad úrodou a často jsou považovány za objevitelky zemědělství.[1]

Tellus s čtyřmi dětmi, pravděpodobně ročními obdobími, ve společnosti Aióna-Úrana, synkretická mozaika z italského města Sentinum, přibližně 200 -250 n.l., mnichovské muzeum Glyptothek.

Země je spojována s narozením i umíráním, což se projevuje zvykem pokládáním novorozence na zem. Často se také objevuje porod přímo na zem nebo rození v lese či u potoka – tedy v zemi v širším slova smyslu. Později byl spíše než telurický původ dětí akcentována role bohyně země jako ochránkyně dětí, například v Řecku byly opuštěné děti nechávány na zemi aby se sama bohyně rozhodla zda je nechá přežít. Zatímco mrtví dospělí a starší děti jsou zpravidla pohřbíváni žehem tak malé děti jsou pohřbívány do země, někde se objevuje i oběť dětí pohřbem zaživa bohyni země. Symbolické pohřbení a položení na zem se zase užívalo u nemocných a umírajících jako rituál odpovídající novému narození. Země byla považována zároveň za místo kde přebývají mrtví i odkud se berou nové děti a díky tomu, že tak vstřebávala všechny živé bytosti, byla pokládána za mocné orákulum.[1]

U některých společností úcta k zemi zahrnuje také různé zákazy a tabu. Indiánský prorok Smohalla přirovnával orbu k zaboření nože do matčiny hrudi, drávidští Baigové sejí pouze v popelu zbylém po vypálení džungle, Marijci si na zem nesedají když jsou přesvědčeni že je nemocná a ve slovanské lidové kultuře je zakázáno do ní tlouct, především v zimě kdy spí.[1][3]