Bohumila Sílová

Bohumila Sílová, rozená Nováková, pocházela z rodiny vinohradského majitele obuvnické dílny Josefa Nováka.[1] Matka Antonie, rozená Lešová, jí zemřela již v útlém mládí a po otcově smrti roku 1914 se s ní nevlastní matka, která zůstala bez prostředků, odstěhovala ke svým příbuzným do Těptína poblíž Jílového u Prahy. V Jílovém vychodila obecnou školu a od roku 1919 studovala na měšťanské škole v Praze, kde také v letech 1923–1925 vystudovala obchodní školu.[3]

Krátce pracovala jako úřednice, ale brzy se díky své zálibě v literatuře stala zaměstnankyní půjčovny knih pro děti v Ústřední knihovně hlavního města Prahy. Na přelomu 20. a 30. let pracovala v nakladatelství Aventinum a pak až do války jako sekretářka nakladatelského družstva Kmen. Poté se stala spisovatelkou z povolání s výjimkou několika poválečných let, kdy vedla dětskou rubriku Rudého práva. V letech 1934–1935 redigovala společně s Jaroslavem Raimundem Vávrou časopis Zora.

Bohumila Sílová je především autorkou pohádek pro nejmenší čtenáře, ve kterých se dotýká i problémů sociálních a politických. Proslavila se především díky své sérii příběhů ze života malého černouška Pavího Očka. Jde o téměř nepostřehnutelně didaktické féerie s humanistickou tendencí a s napínavým obratně vystavěným dějem. Kromě toho je autorkou dívčích románků a dvou knih s budovatelskou tematikou. Za nejživější a nejbezprostřednější z dívčích románků považuje kritika Čechy krásné, Čechy mé, dívčí deník se silně autobiografickými prvky.[3]

Koncem roku 1948 oznámil denní tisk, že Bohumila Sílová nastoupila na rok jako dělnice do ČKD Praha.[5] Při tom se měla zavázat, do roka napíše o továrním prostředí knížku. (Její první publikovaná kniha po této praxi byla kniha pro děti Třicet koní Vénu honí o dělníku Vénovi Pašákovi, který špatně udržoval magnetickou brusku o výkonu 30 koňských sil.)[6]