Blanka Valchářová

Absolvovala gymnázium ve Vítkově a v závěrečném ročníku také výtvarnou školu v Opavě, kterou vedl Miloš Kačírek. Od 17 let malovala doma přímo na vyhrazenou zeď a když ji pomalovala, zeď se zabílila a mohla pokračovat. Původně chtěla být veterinářkou a později návrhářkou oděvů.[1]

V 80. letech se celkem sedmkrát pokoušela o přijetí na vysokou uměleckou školu a zároveň navštěvovala výtvarné kursy v Praze. Až po sametové revoluci byla přijata na Akademii výtvarných umění v Praze a patřila k prvním studentům, kteří se dokázali dobře orientovat v nové situaci, kdy na půdě pražské Akademie bylo zřízeno nebývalé množství pluralitně fungujících škol s dosud neobvyklou šíří názorového spektra.[2] V letech 1991-1997 studovala na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru klasických malířských technik prof. Zdeňka Berana (1991-1994) a v ateliéru restaurování prof. Karla Strettiho (1994-1997). Ve školním roce 1997-1998 využila příležitosti a absolvovala mistrovskou školu v ateliéru prof. Zdeňka Berana. Roku 1995 byla oceněna prestižní Cenou Josefa Hlávky. V letech 1996 a 2012 získala stipendia švýcarské Nadace Jana & Milan Jelínek.

Během studia byla členkou skupiny Dálnice (1992). Od roku 2012 je členkou SVU Mánes. Žije střídavě v Opavě a v Praze.

Valchářová si dobře osvojila techniku klasické olejomalby, ale neuvázla v pasti staromistrovské fascinace. Přestože se již během studia koncepčně věnovala portrétům nejrůznějších společenských typů, smysl pro význam detailu ji přivedl k hyperrealistické orientaci malby. Specifickým rysem její tvorby je krátký stav úžasu a ztrnutí nad přísným tvarem reality, zachycení něčeho, co předem jako zobecnění nefungovalo.[3] Její cit pro pravdivé zachycení detailu a smysl pro monumentalizaci a čistotu formy[4], který autorce brání ve sklouznutí k obecně oblíbenému uměleckému stylismu, je nejzřetelnějším posunem od hyperrealistického východiska.[2]

Valchářová dovede objevit a pozvednout na úroveň uměleckého díla nenápadnou skutečnost a vdechnout jí naléhavost hodnou renesančních a barokních mistrů.[5] Nápisy s již ztraceným smyslem, zdánlivě bezvýznamné náměty zátiší, jako natržený sáček se zrnky čočky, krabička s ozdobnými korálky (Perly, 1998), detail svatebních šatů (Svatební šaty, 1998) se tak stanou svébytným ikonickým znakem. Při studiu reality používá fotografii i mikroskop. Perly a běloskvoucí svatební šaty se staly zároveň záminkou pro nejsofistikovanější malířský úkol - vystavět prostor obrazu z valérů bílé barvy.[6]

Má potřebu vyjádřit se i k závažným společenským a duchovním tématům. V konceptuálním, výrazově minimalistickém triptychu obrazů "Tři ze sedmi pochodní"[7] se autorka vyslovuje k činu Palachovy, Zajícovy a Plockovy oběti. Vnímá přitom, že samotná realita Palachovy smrti je malířsky neuchopitelná a s vnitřní pokorou ji zobrazila jako symbol.[8] Vizualizací konceptu pomocí iluzivní malby české vlajky tak zároveň překvapivě aktualizuje i samotnou realistickou malbu.[2] Na autorské výstavě v kostele sv. Václava v Opavě (2000) tyto obrazy využila v instalaci "Za hranicí života", kterou doplnila stolem s Cibulkovými seznamy spolupracovníků StB a židlí s uniformou Veřejné bezpečnosti.[9]

Konceptuální ráz mají také její malířské sestavy, v nichž se krása malby střetává se symboly zániku a zmaru, podobně jako v malbách jejího pedagoga na AVU Zdeňka Berana. Zátiší Valchářové (ve skutečném významu francouzského "Nature morte") zachycují zmar ovoce, tříštění skla nebo plíce kuřáka a jsou tak zároveň symbolem vanitas i mementem mori.[6] Na výstavě ...ještě nebylo vše zodpovězeno (2015) je krása perlového náhrdelníku a historického krajkového kostýmu konfrontována s malířskou transformací rentgenových snímků vlastní hlavy.[10] V opavském kostele sv. Václava představila svůj absolventský cyklus Na hranici proměny, kde vedle sebe staví orientální symbol života - granátové jablko a lidskou lebku. Pracuje s přezvětšenými symboly, z nichž volí jen část. Symbolické ztvárnění protikladu počátku a konce je obsaženo i ve výtvarné formě - s živostí malby a barev a hojností a hebkostí světelných valérů kontrastuje důstojnost splývavých šedí a prázdnota lebky.[11]

V cyklu lidé 20. století, který má počátky již v době jejích studií na Akademii a dokládá i její sociální citlivost, zachycuje podoby lidí ze všech vrstev společnosti - punkerů, známých (Renata v mojí ulici, 2017), duchovních a řádových sester[12], mentálně postižených (Ota)[13] i podnikatelů (Vynálezce, 2014).

Blanka Valchářová je autorkou portrétu prvního poválečného primátora Opavy Vladimíra Mařádka (1945-1948)[14] a všech polistopadových primátorů města Opavy (Jiří Staněk[15], Jan Mrázek[16], Zbyněk Stanjura[17], Zdeněk Jirásek[18], Martin Víteček[19][20]) kterými město navázalo na mimořádnou obrazovou sérii, započatou roku 1899. Tehdy radní vybrali do té doby deset nejvýznamnějších purkmistrů, a podle kreseb a fotografií nechali zhotovit jejich portréty. Prvním se stal Johann Josef Schössler, purkmistr Opavy v letech 1797 až 1834.[21] Tvorba jednoho portrétu, od napnutí plátna, kresby, izolace kresby, podmalby, malby, až k finálním lazurám, trvá zhruba půl roku. Všechny maluje renesanční technikou nanášením vrstev a používá také silného zvětšení, aby jí neunikla žádná maličkost ve tváři portrétované osoby.[22]

• 
  Blanka Valchářová, Ester, 2014
• 
  Blanka Valchářová, Medvěd, 2015
• 
  Blanka Valchářová, Lov, 2018
• 
  Blanka Valchářová, Vynálezce, 2014
• 
  Blanka Valchářová, Ester, den desátý, 2014
• 
  Blanka Valchářová, Betsabe, 2018
• 
  Blanka Valchářová, Renata v mojí ulici, 2017
• 
  Blanka Valchářová, Pouto, 2019

• Jiří Ševčík, Jana Ševčíková, To, co zbývá / That what is left, 56 s., Galerie MXM Praha 1993
• Milan Jelínek, Milan Knížák, Neplánované spojení: Stipendisté Nadace Jana & Milan Jelínek, 116 s., Akademie výtvarných umění, Praha 1999
• Jiří David, Jiří T. Kotalík, Diplomanti AVU 1999, 46 s., Akademie výtvarných umění, Praha 1999
• Marie Hanušová, I. Salon českých, moravských, slezských malířů a sochařů, 108 s., Občanské sdružení Salva Guarda, Litoměřice 2000
• Vlastimil Tetiva, Ateliery AVU: Malířská škola profesora Zdeňka Berana, 24 s., Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou 2001, ISBN 80-85857-51-0
• Zdeněk Beran, Martina Vítková, Hyperrealismus, 31 s., Západočeská galerie v Plzni 2002, ISBN 80-85025-29-9
• Blanka Valchářová, Hláska, Zpravodaj statutárního města Opavy, 2008, č. 1, s. 12-13 on line
• Zdeněk Beran, Pavel Holas, Jan Kříž, Defenestrace: Výstava absolventů a studetů AVU ateliéru prof. Zdeňka Berana, Novoměstská radnice, Dobel s.r.o. Praha 2008
• Jaroslav Kovář, Petr Kovář, Dialogy - kalendáře pro Jindru Štreita, Gallery, spol. s r.o. (Jaroslav Kořán), Praha 2008
• Jiří T. Kotalík, Václav Špale, Jan Štíbr, Volný směr / Free Current: Setkání členů S.V.U. Mánes k 125. výročí založení spolku, 76 s., Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích 2012, ISBN 978-80-85090-92-5
• Jiří T. Kotalík (ed.), Spolek výtvarných umělců Mánes, Zámek Holešov, Holešov 2014, ISBN 978-80-905116-9-9
• Ivan Exner, Rosana Murcott, Trojice: Symbolické setkání výtvarných umělců a teoretiků v Galerii S.V.U. Mánes Diamant a v Galerii Kooperativy v roce 100. výročí úmrtí Mikoláše Alše, 201 s., Kooperativa a Spolek výtvarných umělců Mánes, Praha 2013, ISBN 9788090511682, 9788090511686
• Barbora Kundračíková (ed.), Fascinace skutečností – hyperrealismus v české malbě, Museum umění Olomouc 2017, ISBN 9788088103219
• Ivan Exner (ed.), Světlo v obraze: český impresionismus - Inspirace blízké i vzdálené, S.V.U. Mánes, Praha 2017, ISBN 978-80-906513-2-6
• 130. výročí S.V.U. Mánes, katalog výstav, Praha 2017

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Blanka Valchářová na Wikimedia Commons
• Osobní stránky Blanky Valchářové
• Blanka Valchářová v informačním systému abART
• Reportáž ČRo z ateliéru Blanky Valchářové