Bitva u Bejdova

V prvních říjnových dnech roku 1431 překročily moravsko-rakouské pomezí oddíly šlechticů z řad táborských spojenců, jejichž cílem bylo zmocnit se bohaté kořisti, zejména kvalitního vína, jehož dovoz znesnadňovala obchodní blokáda, kterou na husitské Čechy uvalila katolická církev.[7] České písemné prameny uvádí, že se rejsy účastnilo 600 jezdců a 4500 pěších s 360 vozy,[1] podle zdrojů rakouských šlo o 2000 bojovníků. Jmenovitě byli přítomni Tóma z Chotěmic seděním na Vlašimi, Arnošt Leskovec z Humpolce, Jan Kamarét ze Žirovnice, Sezima z Kunštátu a na Jevišovicích a mladší bratr velitele Mikuláše Sokola z Lemberka Jaroslav.[8] Po překročení hranice družiny českých a moravských zemanů bez odporu protáhli údolím Dyje, vyplenili okolí městečka Pernek a vyloupili ženský klášter v Altenburgu. Poté, co naplnili vozy vínem, obilím i jiným zbožím a sehnali značné množství dobytka, bez řádného zajištění okolí vyrazili na zpáteční cestu. Bezstarostný pohyb na nepřátelském území se jim však stal osudným, neboť 14. října byli poblíž Bejdova zaskočeni vojskem rakouské domobrany, kterou posílili místní sedláci a posádky ze Znojma a Českých Budějovic. Velitelský kádr tohoto uskupení tvořili zkušení válečníci jako českobudějovický hejtman Lipolt Krajíř z Krajku, znojemský hejtman Jiří Laun a Ulrich a Martin Eicingerovi.[3]

I přes skutečnost, že nelze přesně stanovit, jakým způsobem bitva probíhala, je zřejmé, že vítězství dolnorakouské hotovosti bylo dokonalé. Historické prameny uvádějí, že na bojišti zůstalo 700 – 1000 mrtvých husitů a 500 – 700 jich bylo zajato. Uprchnout se podařilo jen malé části vojáků, mezi nimiž byli Mikuláš Sokol z Lamberka a Tóma z Chotěmic. Jedním z těch, kdo zůstali v rukou přemožitelů, byl Jaroslav z Lamberka. Zajatci byli odvezeni do Vídně, kde je rakouský vévoda Albrecht držel ještě v lednu roku 1433. Veškerá kořist, děla i vozy padly do rukou domácích jednotek.[8] Písemné prameny naznačují, že příčinou vysokých ztrát mezi Čechy byli především domácí sedláci, kteří v husitech viděli nepřítele, jenž bere jejich těžce vydobytý majetek. Proto, na rozdíl od šlechticů, kteří se kvůli vysokému výkupnému pokoušeli zajmout co nejvíce urozených zajatců, protivníky nemilosrdně pobíjeli.[3]

Mezi husity vzbudila porážka u Bejdova vesměs negativní reakce a již 25. listopadu vyrazilo na rakouské území táborské polní vojsko posílené táborskými měšťany a posádkou hradu Ostromeč. [2] Jedním z účelů výpravy bylo Rakušany vystrašit a vynutit si propuštění zajatců. Tento záměr však nevyšel a úspěšnější nebyli ani další táborští politici v čele s Prokopem Holým, kteří vedli o propuštění zadržovaných mužů usilovné jednání.[3] V českém katolickém prostředí a na rakouském území vzbudilo vítězství značný ohlas. Ukořistěné korouhve nechal Albrecht Habsburský vystavit ve své dvorské kapli ve Vídni a na památku události složil znojemský rodák a písař Mikuláš Patschacher oslavnou Píseň o vítězství u Bejdova.[8]