Bitva o Erzurum

Po drtivé porážce u Sarikamiše ztratili Osmané na kavkazské frontě iniciativu z úvodu války. Osmanská vláda navíc po této prohře na jaře roku 1915 přikročila k systematickému vraždění a deportacím arménského obyvatelstva, což spolu s probíhající bitvou o Gallipoli vázalo většinu dostupných sil Osmanů.[1] Rusové však v roce 1915 nedokázali porážku osmanské armády využít k výraznějšímu postupu, protože značná část ruských vojsk byla vázána na východní frontě a dalších bojištích. Do nové ofenzívy nastoupila Ruská kavkazská armáda pod velením generála Nikolaje Judeniče znovu teprve na počátku roku 1916. Rusové ve dnech 10. až 19. ledna zvítězili v bitvě u Köprüköy, načež zatlačili osmanské síly až k pevnosti Erzurum.[2]

Pevnost opevňovaná od 19. století s pomocí britských a později německých vojenských poradců se skládala z devatenácti fortů rozmístěných na východ od města ve třech liniích. Již zastaralé forty byly vybudovány z kamene, avšak jelikož se nacházely v těžce dostupném vysokohorském terénu často přesahujícím 2 000 m n. m. byly pro ruské obléhací dělostřelectvo jen těžce dostupné. Velitel osmanské 3. armády Mahmud Kâmil Paša nepředpokládal nadcházející ruský útok i kvůli špatnému zimnímu počasí. Věřil, že se jeho stahující se armáda zvládne pod ochranou pevnosti zreorganizovat, a že jej před jarními boji stihnou posílit i další jednotky uvolněné po odražení Dohody u Gallipoli. Před vypuknutím bitvy disponovali osmanští obránci zhruba 50 000 muži a 500 děly. Z nich však většinu představovaly kanóny lehčích ráží. Pouze 24 kanónů a houfnic mělo ráže 15 cm a dalších 18 děl mělo ráže 12 cm. Řada zákopů a fortových příkopů byla zaváta sněhem a Osmané nedokázali při spěšném ústupu evakuovat ani řadu muničních skladů. Největší chybu však osmanští velitelé udělali při neobsazení hřebene Kargapazar nacházejícím se severovýchodně od pevnosti. Předpokládali, že se více než 3 000 metrů vysoký hřeben nepovede významnějším ruským jednotkám překonat. Tím však Rusům ponechali od východu nechráný přístup k uzávěrovým fortům Karagöbek a Tafta bránícím přístup ke městu od severu.[3]

Nepřipravenosti nepřítele se chystalo využít ruské velení. O slabinách osmanské obrany věděl Judenič díky nasazení 20 pozorovacích letadel a z výslechu jednoho z dezertujících tureckých dělostřeleckých důstojníků. I proto se ruský velitel snažil útok uspíšit a po náléhání dostal svolení k zahájení ofenzívy i od vrchního velení. Judeničův plán počítal s obsazením dvou nejsevernějších fortů, přičemž současně měly být provedeny klamné útoky na hlavní obrannou linii ve středu osmanských pozic. Rusové měli k útoku proti Erzurumu k dispozici přibližně 80 000 mužů a 34 těžkých děl, které nechal Judenič dopravit z pevnosti Kars.[4]

Ruští vojáci v dobytých pozicích s dělem 15 cm Ringkanone L/26 Krupp

Již na konci ledna vytlačily ruské jednotky osmanské hlídky z klíčového hřebene Kargapazar, načež Rusové začali připravovat cestu pro těžká děla. Když byly přípravy k útoku dokončeny, zahájilo ruské dělostřelectvo rozmístěné na Kargapazaru 11. února palbu na osmanské pozice. Přestože byla tato palba díky předchozímu průzkumu velmi přesná, nepodařilo se forty vyřadit z boje. Následoval útok ruské pěchoty, který znovu zaskočil obránce, kteří takto rychlý nástup Rusů nečekali. Ruským jednotkám postupujícím potichu sněhem se bez odporu podařilo proniknout až k fortu Dolangez. Turecké hlídky je zpozorovaly teprve při překonávání vnější strany příkopu, načež se rozpoutal boj na krátkou vzdálenost. I přes několik stovek padlých se útočníkům podařilo fort Dolangez obsadit. Rusové se navíc uchytili i na hraně hřebenu v blízkosti fortu Çobandede. Další ruské výpady u zbývajících forů se však Osmanům podařilo odrazit.[4] Demonstrativní útoky na jihu proti fortům skupiny Palandöken a pevnosti Gez byly odvráceny a stály ruskou stranu vysoké ztráty. V souladu s ruským plánem však rozhodující místo bitvy představoval severní cíp bojiště.[5]

Dobový ruský plakát znázorňující bitvu

Osmanské velení zděšené ze ztráty fortu Dolangez usilovalo o co nejrychlejší znovudobytí této pevnosti. Proti 1 400 ruským vojákům okupujícím fort byla soustředěna palba většiny tureckého dělostřelectva a Osmané podnikli osm neúspěšných pokusu o znovudobytí fortu. Přestože v pevnosti zůstalo po útocích pouze 300 bojeschopných vojáků, Rusové fort Dolangez udrželi.[5] Mezitím však hlavní masa ruské armády postupovala ze severu, kde Rusové většinu své palebné síly zaměřili na ostřelování nejsevernějšího fortu Karagöbek. Po několikahodinové palbě došlo 12. února ve fortu k zničujícímu výbuchu. Rusové předpokládali, že zasáhli muniční sklad, avšak ve skutečnosti fort záměrně zničila ustupující osmanská posádka.[6] O dva dny později kapitulovali také obklíčení obránci z pevnosti Tafta. Do ruského zajetí putovalo 1 500 osmanských vojáků a Rusové navíc získali i 20 děl. Vyřazením dvojice nejsevernějších uzávěrových fortů se útočníkům otevřela cesta do týlu středové linie.[7]

Teprve po ztrátě fortů Karagöbek a Tafta si Mahmud Kâmil Paša uvědomil kritičnost situace, načež v noci z 14. na 15. února vydal rozkaz k evakuaci města a střední linie fortů. Osmanští vojáci během dne ustoupili z prvních dvou linií opevnění, takže postupující Rusové již opuštěné forty obsazovali bez boje. Některé z pevností, jako například fort Gez, Turci před ústupem vyhodili do vzduchu. Obránci se ještě pokusili zadržet Rusy na třetí bojové linii u fortu Sivişli, avšak ještě během rána 15. února je Rusové z těchto pozic vytlačili a vstoupili do Erzurumu. Poražená osmanská armáda spěšně ustupovala na západ. Vyčerpané ruské jednotky obsazující město je ale nedokázaly účinně pronásledovat.[7]

Ruští vojáci s ukořistěnými osmanskými prapory po vítězství u Erzurumu

Bitva o Erzurum skončila drtivým ruským vítězstvím. Za cenu zhruba 5 000 padlých a raněných dokázala ruská armáda obsadit významnou osmanskou pevnost a otevřít si tak cestu k dalšímu postupu na západ. Do zajetí přitom padlo asi 5 000 osmanských vojáků a rusové se zmocnili i 327 děl. Poražení Osmané navíc ztratili dalších 10 000 padlých a raněných mužů.[7] Ruští vojáci prokázali při bojích v extrémních podmínkách velkou houževnatost a vynalézavost v bitvě prokázal i generál Judenič.[7] Naopak selhal osmanský velitelský sbor, který špatně odhadl záměry protivníka a nedokázal využít výhodného obranného postavení, takže byl nakonec marný i vcelku houževnatý odpor osmanských vojáků.[7]

Po obsazení pevnosti postupovali Rusové pod Judeničovým velením k Černému moři, kde v dubnu téhož roku obsadili strategicky významný přístav Trabzon. V červenci 1916 navíc zvítězili nad Osmany i v bitvě o Erzincan. Poté se však již ruský postup na západ zastavil a kavkazská fronta se znovu stabilizovala. Rusové neměli dostatek sil na novou ofenzívu především kvůli potřebě vojáků na východní frontě a také z důvodu zhoršující se politické situace v samotném Rusku.[8]