Bhópálská katastrofa

Společnost Union Carbide měla již jeden závod na výrobu pesticidů v malém městečku v USA v Západní Virginii. Když stavěli novou továrnu v Bhópálu, která měla americký podnik kopírovat, udělali mnoho změn ve formě snížení bezpečnostních systémů. Místo nerezové oceli použili běžnou ocel a pro skladování chemikálií postavili obrovské nádrže tak, aby jich potřebovali co nejméně. To vše proto, aby byly náklady na stavbu Bhópálské továrny o cca 8 milionů dolarů nižší, než náklady na továrnu v USA. Když se závod rozběhl, provedlo vedení další snižování nákladů. Chladicí systém, který držel MIC v nádrži na 0 °C byl zastaven, aby se ušetřilo cca 70 dolarů za den. Polovina lidí, kteří v továrně pracovali, byla propuštěna. To znamenalo, že o polovinu méně lidí dohlíželo na bezpečnost.

Efekt tohoto snižování nákladů se začal projevovat brzy. Mnozí pracovníci byli vystaveni nebezpečným plynům a museli být hospitalizováni. V prosinci 1981 byl jeden ze zaměstnanců vystaven jedovatému fosgenu a nehodu nepřežil. Manažeři Bhópálského závodu poslali zprávu o zranění a úmrtí pracovníků ústředí Union Carbide Corporation v Danbury v Connecticutu. V květnu 1982 poslali nejvyšší představitelé z Danbury do Bhópálu tým inženýrů, aby posoudili stav továrny. Tento tým zjistil, že existuje nejméně 30 oblastí, kde by mohlo dojít k závažné katastrofě. Jedenáct míst s nebezpečím výbuchu bylo v té části závodu, kde se vyráběl a skladoval smrtelně jedovatý MIC. Šéfové Union Carbide Corporation nicméně neudělali žádná opatření a jen se ujistili, že nikdo v Bhópálu se k výsledkům zprávy nedostane. Opakované stížnosti pracovníků o nebezpečných pracovních podmínkách byly nadále ignorovány. [2]

Protest obětí katastrofy

2. prosince 1984 několik pracovníků čistilo potrubí, které přivádí prudce jedovatý MIC. Čištění se provádělo pomocí proudu vody o vysokém tlaku. Kvůli špatnému stavu systému došlo k průniku vody do nádrže, voda začala reagovat s MIC, který se ohříval, a tak ještě urychloval reakci. Brzy byla nádrž tak horká a přetlakovaná, že selhal ventil a cca 40 tun plynu uniklo ven. Bylo to jen pár minut po půlnoci.

Mírný vítr foukal směrem na jih, kde žije většina lidí. Vedoucí továrny mohli spustit sirény a varovat obyvatele o úniku plynu, mohli informovat lidi, aby si dali mokrý hadr přes obličej, aby se chránili, mohli doporučit, aby lidé utíkali proti směru větru. Nehodu však popírali. Kvůli tomu, že byla velmi chladná noc, mrak sestoupil a pohyboval se blízko u země směrem k centru města.

Účinek jedu byl okamžitý a postupně zasáhl oblast o rozloze 60 km². Jed měl za následek okamžitou smrt (či slepotu s následnou smrtí) vlivem „popálení“ tkání očí a plic. Toxické látky pronikly do krevního řečiště, kde vážně poškodily další tělesné orgány. První akutní příznaky zasažení se projevovaly zvracením, pocitem pálení očí, v nose a v krku. Následné respirační selhání bylo hlavní příčinou úmrtí. V některých případech vyvolal plyn silnou vnitřní sekreci, která měla za následek zaplnění plic tekutinou.

Ti, co přežili první zasažení plynem, měli nenávratně poškozené plíce, neurologické symptomy zahrnující bolesti hlavy, poruchy rovnováhy, deprese, únavu, vyčerpání, podrážděnost. Dalšími poruchami bylo poškození trávicí trubice, pohybového aparátu, rozmnožovacího a imunitního systému. Těhotným ženám byl umožněn potrat, jiným se narodily postižené děti.

Společnost Union Carbide odmítla požadavek na odškodnění obětí ve výši 220 miliónů dolarů, které v rámci předběžného vyrovnání požadovaly organizace sdružující oběti. Svůj postoj odůvodnila mimo jiné tím, že postižení obyvatelé se „na černo“ zabydleli v bezpečnostní zóně, kde nikdo bydlet nesměl, takže vina není na její straně, ale na straně poškozených, kteří riskovali na vlastní nebezpečí. Vyšetřování ovšem odhalilo trestuhodné zanedbání bezpečnosti provozu; tyto organizace později zažalovaly společnost Union Carbide a žádaly náhradu 20 miliard dolarů pro poškozené.[3] Po pěti letech soudních tahanic se rozhodla indická vláda přistoupit na mimosoudní vyrovnání ve výši 470 miliónů dolarů. Výplata odškodného na osobu dosáhla okolo 270 až 530 dolarů (ve většině případů částka nestačila ani na uhrazení lékařské péče za pět let od katastrofy).

Společnost Union Carbide uskutečnila fúzi v roce 1999 se společností Dow Chemical (prodej firmy za 9,3 miliardy dolarů)[4], která převzala veškeré její pohledávky vyjma odpovědnosti za katastrofu. Firma se tak stala druhou největší chemickou společností na světě.

Indická vláda prostřednictvím vojska sice v průběhu katastrofy pomáhala s evakuací obyvatel[3], ale poté byla ostře kritizována za to, že dovolila výstavbu tak nebezpečného závodu v hustě obydlené části země. Rovněž soudní tahanice vlekoucí se přes čtvrt století, pozdní nebo žádné kompenzace pro chudé obyvatele a neschopnost potrestat viníky vedla ke kritice úřadů a soudního systému.

Opuštěná část chemičky Union Carbide

Chemička ihned po havárii ukončila svůj provoz. Tovární komplex byl zanechán v dezolátním stavu, zamořený jedovatými látkami, které se pomalu uvolňují do okolí, resp. do spodní vody. V roce 1999 navštívili tovární oblast experti Greenpeace. Jejich zpráva uvádí, že celý komplex je kontaminován pesticidy, těžkými kovy a chlorovanými chemikáliemi (nalezena rtuť, olovo, nikl, měď, hexachlorcyklohexan a další). Některé měřené hodnoty až milionkrát přesahují doporučené hodnoty Světové zdravotnické organizace.

Přibližně 20 000 lidí žijících v okolí chemičky pije kontaminovanou vodu, což má za následek vystavení již druhé generace obyvatel účinku toxických látek.

Indický soud shledal 7. června 2010 vinnými z podílu na katastrofě sedm manažerů společnosti Union Carbide.[5] Nejvýše postaveným z nich byl Kešub Mahíndra, který byl v době havárie předsedou Union Carbide India Ltd., dceřiné společnosti americké firmy Union Carbide, a v době soudu manažerem přední indické firmy na výrobu traktorů a zemědělských strojů Mahindra & Mahindra.[6] Případ se táhne přes 20 let; v roce 1987 indická Centrální kancelář pro vyšetřování obvinila 9 osob „ze zabití nerovnajícího se vraždě“, za což mohli být odsouzeni až na 10 let vězení. V roce 1996 ale indický nejvyšší soud snížil obvinění na „způsobení smrti z nedbalosti“ s maximální sazbou do dvou let odnětí svobody. Během procesu jeden ze souzených zemřel a Američan Warren Anderson, který byl v době havárie ředitel koncernu Union Carbide, se odmítl k soudu dostavit.[7]

Na pomoc obětem vznikla v Bhópálu řada organizací. Nejznámější z nich je nestátní klinika Sambhavna Trust, která poskytuje zdarma lékařskou péči obětem katastrofy i jejich potomkům. V přístupu kliniky se mísí klasická medicína s tradiční ájurvédou a sociální prací. Zaměstnanci se také intenzivně věnují výzkumu vlivu jedovatých plynů na lidské zdraví.