Bezdýmný střelný prach

Bezdýmný střelný prach je označení pro skupinu střelivin. Používá se jako výmetná náplň střely v palných zbraních. Jedná se o kategorii do které patří více používaných druhů střelných prachů.[1]

Různé druhy bezdýmných prachů

Používané názvosloví
Výmetná náplň kordit v puškovém náboji .303 British

Až do poloviny 19. století byl používán do palných zbraní jako výmetná náplň převážně jen černý střelný prach. Mnoho pramenů uvádí označení střelný prach bez bližší specifikace a ve skutečnosti hovoří o černém střelném prachu. Podle dostupných záznamů byly první palné zbraně v Evropě použity ve 14. století. Označení střelný prach bylo několik století synonymem černého střelného prachu a je tak používáno i v mnoha současných pramenech.

Jednou z nevýhod černého střelného prachu je množství dýmu vznikajícího při výstřelu. Ve skutečnosti i bezdýmné střelné prachy produkují při svém hoření dým, ale jeho množství je ve srovnání s původním střelným prachem velmi malé. Označení bezdýmé (bezdýmné) prachy zdůrazňuje tento rozdíl a je společné pro vice jazyků. Příkladem může být angličtina – smokeless, italština – infume. V němčině je používán výraz rauchschwache, tedy v překladu slabě kouřící.

Analogicky výraz prach neodpovídá úplně skutečnosti. Střelné prachy jsou vyráběny a používány v mnoha různých tvarech zrn, ale i dalších formách. Například kordit je ve formě tyčinek. Forma v jaké je střelivina vyrobena ovlivňuje způsob jejího hoření.

Další nejasnosti do názvosloví vnáší český pravopis. V technickém slovníku je používán tvar bezdýmý prach, ve slovníku spisovné češtiny bezdýmný prach. Další prameny používají různě obě tyto varianty. Podle konzultace s ÚJČ provedené v květnu 2017 je možno použít správně obě tyto varianty.

Historie

Vznik

Objev bezdýmných prachů se datuje do poloviny 19. století. Působením kyseliny dusičné na celulózu vzniká nitrocelulóza. Poskytuje vysoký výkon, ale samotná nitrocelulóza hoří příliš rychle. Rakouské dělostřelectvo provádělo pokusy s použitím nitrocelulózy v letech 1855 až 1862, ale práce s nitrocelulózou byla nebezpečná. Docházelo k destrukci hlavní děl. K pokroku došlo po objevu rozpouštění nitrocelulózy v organických rozpouštědlech. Tím začala cesta ke vzniku bezdýmných střelných prachů. Používal se nitroglycerin. Výbušniny na bázi nitroglycerinu zdokonalil významně Alfred Nobel. Později se používaly výbušniny také na základě nitroglycolu. Produkty založené na nitroglycolu bývají méně stabilní, protože glykol se dále odpařuje.

Chemická stabilita

Chemická stabilita bezdýmných střelných prachů byl v počátcích závažný problém. Na počátku 20. století došlo k několika neštěstím v důsledku výbuchu střelného prachu. Jedním ze smutných příkladů neštěstí přičítaného na vrub samovolného výbuchu je případ francouzského křižníku Jena (francouzsky Iéna) v roce 1907.[1] Stabilita prachů je ovlivňována následujícími faktory:

  • teplota
  • vlhkost
  • oxidy dusíku
  • kyselé látky
  • vlastní rozkladné produkty
  • sluneční světlo

Rozklad může vést až k samovznícení. Pro zvýšení chemické stability se přidávají stabilizátory. Stabilizátory regulují chemickou degradaci a samy se spotřebovávají. Např. difenylamin, centralit.

Regulace hoření

Regulace tvarem zrn

Způsob hoření je závislý na způsobu odhořívání. Mění velikost a tvar zrn, což ovlivní plochu při odhořívání (kuličky, destičky, válečky, trubičky aj.

  • Degresivní : Velikost okamžitého hořícího povrchu se zmenšuje. Je charakteristické pro zrna se všemi stejnými rozměry. Dochází k nejvyššímu nárůstu tlaku s rychlým poklesem.
  • Konstantní : Hořící povrch je konstantní. Platí pro zrna s jedním otvorem – tvar trubky. Dosažený tlak je nižší ale dochází k němu později a celkové hoření je delší.
  • Progresivní: Hořící povrch se během hoření zvětšuje. Za tímto účelem se používají větší víceděrová prachová zrna. Typicky je používáno u dělostřeleckého střeliva.

Regulace povrchovou úpravou

Například flegmatizace prachu roztokem centralitu a jiných. Flegmatizátor působí nejvíce na povrchu a směrem dovnitř zrn jeho koncentrace a tedy i vliv klesá. Tato úprava vede k progresivnímu hoření.

Vlastnosti

Tabulka uvádí přibližné základní vlastnosti prachů.[2] [1] Přesné hodnoty se liší dle konkrétního složení a hrubosti.

NcNg
Síla (výbuchové teplo) v KJ/kg2930-41862700-5450
Výbuchová teplota ve °C24003300
Teplota vzbuchu ve °C200202
Plyny v dm3/kg 830840
Detonační rychlost v m/s38005400

Druhy bezdýmných prachů

Základní používané druhy prachů jsou:

  • Nitrocelulózové (označení Nc)
  • Nitroglycerinové (označení Ng)
  • Diglykolové (označení Dg)

Nitrocelulózové polokoloidní prachy mají zásadní použití ve střelných zbraních.

Další druhy prachů
  • Amonný (19. století) – účinnější než černý. Dává méně dýmu
  • Pikrátový prach (19. století) jiná náhrada černého prachu.
  • Nitraminový, Gudolový (2.světová válka)

Tyto prachy byly vytlačeny nitrocelulózovými prachy

  • Pyrodex – Střelivina vyvinutá jako náhražka černého prachu pro sřelbu historickými zbraněmi. Přísady zabezpečují efekty původního černého prachu. Výhoda je méně nespálených zbytků a méně koroze.

[2]

Odkazy

Reference
  1. Caras,J. : Střelivo do ručních palných zbraní, ARS-ARM Praha (1995), ISBN 80-900833-8-2
  2. PLANKA, Bohumil; A KOLEKTIV. Kriminalistická balistika. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Pavel Čeněk, 2010. 660 s. ISBN 978-80-7380-036-9. (česky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.