Berijev A-50

Na počátku 70. let 20. století se ukázalo, že letouny Tu-126 plnící úkoly protivzdušné obrany již nesplňují požadavky sovětské armády. Vybavené radarovým systémem Liana nejen že nemohly konkurovat nejnovějším americkým letadlům Boeing E-3A, ale ani nebyly schopny sledovat vzdušné cíle letící v malých výškách. Usnesením ústředního výboru strany byla konstrukční kancelář pod vedením A. K. Konstantinova (v závodě Berijev) v roce 1973 pověřena zkonstruovat letadlo A-50.

Ačkoliv letadlo vycházelo konstrukčně ze stroje Il-76, tak bylo nutné provést velké množství úprav, což zabralo 5 let práce. První prototyp A-50 tak vzlétl až 19. prosince 1978, přičemž let provedl ještě bez namontovaného radiolokátoru. Státní zkoušky A-50 vybaveného radiolokátorem byly zahájeny 16. srpna 1979. Sériová produkce letadel začala v prosinci 1984 a trvala až do roku 1992. Zkušební provoz A-50 byl zahájen v roce 1985 a pokračoval následující čtyři roky. K oficiálnímu zařazení letadel do služby došlo v roce 1989, kdy začaly postupně nahrazovat zastaralé Tu-126.

Dne 10. září 2007 se začalo testování zmodernizovaného letadla na verzi A-50M. V letadle došlo k výměně zastaralých analogových přístrojů za digitální elektronická zařízení, čímž se výrazně zlepšilo zpracování informací a zároveň zkrátila doba potřebná k jejich zpracování.[1]

Poslední modernizovaná verze známá také jako A-50U, byla ohlášena již v roce 1995, ale její testovací fáze začala až v roce 2008. První stroje zmodernizovány na tento standard vstoupily do služby v roce 2011 a s jejich použitím se počítá až do roku 2020.[2]

Letadla A-50U jsou vybavena radarovým varování a naváděcím systémem Šmel-M od společnosti Vega. Základem tohoto systému je:

Berijev A-50

• Radarová stanice,
• Systém předávání dat stíhacím letadlům,
• Digitální počítač,
• Identifikační zařízení IFF – přítel nebo nepřítel,
• Řídící rádiové spojení na koordinaci stíhaček,
• Kódovaný komunikační systém,
• Zařízení pro rádiové spojení,
• Telemetrie,
• Zařízení na registrování dat.

Radarový systém má schopnost sledovat 50 až 60 (ve vylepšeném provedení údajně až 150) cílů současně a navádět na 10 až 12 stíhacích letounů najednou. Celková hmotnost radioelektronického komplexu je 20t. Radiolokační stanice pracuje v centimetrovém pásmu a je schopná detekovat:

• Cíle ve velikosti stíhačky letící v malé výšce na pozadí Země do vzdálenosti 200–400 km,
• Cíle ve velikosti stíhačky letící ve vysoké nadmořské výšce do vzdálenosti 300–600 km,
• Hladinové cíle do vzdálenosti 400 km.[3]

O pohon se starají 4 dvouproudové motory D-30KP, každý o tahu 117,7 kN. Ty umožňují A-50 letět maximální rychlostí 800 km/h dosáhnout výšky až 12 000 m. Hlídkování se obvykle provádí v nadmořské výšce 5 000–10 000 m.

Indický Berijev A-50EI Mainstay

Po svém zařazení do služby operovala letka 16 až 25 letadel A-50 ze základen na pobřeží Baltského moře. Po rozpadu Sovětského svazu byly letouny přesunuty severněji na základnu Pečora. V současnosti jsou všechny stroje trvale dislokovány na základně Ivanovo-Severnij a podle potřeby přemísťovány na patřičně předsunutá letiště. Letadla A-50 se často účastní i cvičení ruského letectva na Dálném východě. Během války v Perském zálivu létaly dvě ruské A-50 v oblasti Černého moře a monitorovaly aktivity ve vzdušném prostoru.

Začátkem dubna 2000 si Indie pronajala od Ruska dvě letadla A-50 a během července 2000 byly nasazeny podél hranic s Pákistánem, aby zjistily, na jakou vzdálenost jsou schopny identifikovat cíle.[4]

Od 21. prosince 1994 byly do bojové zóny v Čečensku nasazeny letouny A-50 a ruská armáda získala úplné radarové pokrytí nad územím Čečenska a nad přilehlými oblastmi. Poskytovaly tak podporu stíhačkám MiG-31 a Su-27, které nad Čečenskem hlídaly a snažily se zabránit vytvoření vzdušného koridoru pro dodávky zbraní nebo posil.[5]

Koncem prosince 2015 začaly letouny A-50 poskytovat podporu ruským stíhačkám působícím v Sýrii. Berijev A-50 byl poprvé zpozorován nad severozápadní Sýrií 27. prosince. Letadlo letělo nad uvedeným územím ve výši 6 km po dobu čtyř hodin. Není známo, že by nějaké ruské letouny včasné výstrahy a řízení byly dislokovány na některé ze základen v Sýrii. Pravděpodobnější je, že vzlétají ze základny na ruském území, jakou je například letiště Mozdok. Jak uvedl zdroj z ministerstva obrany Spojeného království, ruské stroje A-50 se nesnažily ozařovat radarem letadla RAF ani dalších zemí západní koalice, létající v syrském vzdušném prostoru.[6]

Berijev A-50

• A-50M - modernizace původní A-50, která zahrnuje vylepšení radiolokačního, komunikačního, navigačního systému, jakož i systému vlastní ochrany
• A-50U - modernizace A-50 určená pro ruské letectvo, která je vybavena lepším radiolokátorem, novějším počítačovým systémem, družicovou navigací a CRT obrazovky byly nahrazeny LCD displeji.[7] V porovnání s A50M je radar A-50U lehčí a schopen lépe detekovat střely s plochou dráhou letu, helikoptéry a ostatní nízko letící vzdušné cíle. Nová varianta se od předchozích strojů liší i tím, že v letadle přibyl odpočinkový prostor pro posádku, jídelna a pohodlné WC.[8]
• Izdělije-676
• Izdělije-776
• Izdělije-976 (SKIP)
• Izdeliye-1076
• A-50I
• A-50E/I - modernizace, která byla určena pro indické letectvo. Tato verze vznikla ve spolupráci s Izraelem, který dodal radiolokátor Phalcon.
• KJ-2000