Bedřich Barták

Bedřich Barták[1][2][3] se narodil dne 27. září 1924 v Plzni jako syn Antonína Bartáka,[4][5][6][7] dirigenta a šéfa opery Divadla J. K. Tyla v Plzni a Marie, roz. Görgové. Matčina rodina provozovala právovárečnou hospodu „U Görgů“,[8] kde se pravidelně setkávaly význačné osobnosti plzeňského kulturního života. V Plzni do roku 1941 vychodil základní školu a absolvoval čtyři ročníky reálného a dva ročníky klasického gymnasia. Pro své výrazné výtvarné nadání pak zamířil na Státní grafickou školu v Praze, kde studoval u profesora Rubeše v oddělení speciálního kreslení. V roce 1943, koncem druhého ročníku, byl totálně nasazen jako pomocný dělník – v letech 1943–44 v ČKD Karlín Praha, a pak od ledna do května 1945 ve Škodových závodech Plzeň. Po válce byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do oddělení ručního tisku na látku k prof. Aloisi Fišárkovi. Po druhém ročníku Bedřich Barták složil zkoušky i na Akademii múzických umění v Praze, kde chtěl studovat jevištní výtvarnictví u prof. Františka Tröstera. Protože však profesor Tröster nakonec nepřednášel, dal přednost dokončení školy uměleckoprůmyslové, kde studoval v letech 1945–50 u prof. Josefa Nováka v oddělení výstavnictví. V letech 1947–48 se Bedřich Barták v Divadle J. K. Tyla v Plzni podílel jako scénograf na osmi inscenacích. Od února 1949 do září 1950 působil jako grafik v Gramofonových závodech Praha a přímo se výtvarně podílel na aranžmá pro gramofonové závody na jarních Plzeňských výstavních trzích v roce 1949. Spolupodílel se na vytvoření Divadla hudby v Praze, které bylo pro veřejnost otevřeno v říjnu 1949. V té době také vytvořil logo Supraphonu – lva s lyrou.[9]

Koncem září 1950, těsně před složením poslední zkoušky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, byl zatčen a odsouzen na 12 let odnětí svobody za velezradu. Provinil se tím, že ve svém plzeňském bytě nechal přespat své dva kolegy z Prahy, kteří si naplánovali útěk na Západ. Jejich záměr byl však Státní bezpečností odhalen a oni vypovídali i o svém posledním noclehu. Většinu z 10 let až do svého propuštění na amnestii v roce 1960 strávil v jáchymovských uranových dolech.[10][11][12][13] Během uvěznění mu zemřeli oba rodiče. Ještě před propuštěním poznal z dopisů i při občasných návštěvách svou budoucí ženu Annu, roz. Hartlovou, která studovala zpěv u jeho otce. Jejich manželství trvalo až do roku 1983, kdy Anna Bartáková zemřela.

Po propuštění nejprve přijal zaměstnání jako stavěč kulis v Divadle E. F. Buriana v Praze, dále se živil jako pomocný aranžér obchodních domů Vývoj Praha (1960–61), pracoval jako písmomalíř v družstvu Stavba Teplice v Čechách (1961–67), jako výtvarník v národním podniku Pramen – potraviny Teplice (1970–72) a v propagačním oddělení komunálních služeb Teplice (1972–75), účastnil se výtvarné spolupráce pro časopis Revue Teplice a ilustroval humoristické povídky na literární dvoustraně víkendových vydání severočeského deníku Průboj. V roce 1968 patřil ke spoluzakladatelům Klubu bývalých politických vězňů K 231 v Teplicích. Dále pracoval jako grafik pro Československou plavbu labsko-oderskou (ČSPLO) a výtvarně spolupracoval se Severočeským symfonickým orchestrem. Postupně navázal uměleckou spolupráci s různými divadly, např. s Krušnohorským divadlem v Teplicích,[14] s Divadlem Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem, s divadly v Olomouci, v Opavě, v Pardubicích, v Českých Budějovicích,[15][16] v Brně, v Prešově, a také s pražským Divadlem hudby a Divadlem v Karlíně a Nuslích a během šedesátých let i několikrát hostoval v plzeňském divadle. V únoru 1974 byl Městským soudem v Praze částečně rehabilitován a v roce 1975 nastoupil jako scénograf a kostýmní výtvarník do Divadla J. K. Tyla v Plzni. Na plzeňské divadelní scéně, ve které mohl naplno rozvinout své výtvarné a umělecké cítění, od té doby spoluvytvořil více než 175 inscenací.[17][18] Při hostování opery J.K.Tyla v Plzni byly kostýmy Bedřicha Bartáka prezentovány i ve Smetanově divadle v Praze.[19]

Po úspěchu výstav ve Zrenjaninu a Frankfurtu nad Mohanem působil v roce 1969 v grafickém ateliéru Blacha + Seifert[20] v německém Offenbachu. Před narozením dcery Anny se v prosinci 1969 vrátil do Československa.

Bedřich Barták byl soudně kompletně rehabilitován v r. 1990. Zemřel dne 20. března 1991 v motolské nemocnici v Praze po dlouhé a těžké nemoci.

Vzhledem ke svému kádrovému profilu Bedřich Barták nebyl členem Svazu československých výtvarných umělců a možnosti jeho profesního uplatnění v totalitním Československu tak byly značně omezené, zejména pokud jde o pořádání oficiálních výstav.[21] Přesto bylo několik autorských výstav uskutečněno (viz seznam níže).

Kromě divadelní tvorby, grafiky a malby se Bedřich Barták věnoval i restaurování interierů a tvorbě nástěnných maleb v kostelech a kaplích v Čechách, na Moravě i na Slovensku (viz seznam níže).[22]

• Dne 24. února 2019 byl Bedřich Barták ve Vinohradském divadle v Praze vyznamenán Ministerstvem kultury České republiky[74] ve spolupráci s projektem Mene Tekel[75][76][77][78] titulem Rytíř české kultury in memoriam.[79][80][81]
• Na dílo i osobnost Bedřicha Bartáka bylo vzpomenuto na několikerých výstavách jeho uměleckých kolegů.[82]
• Nástěnné malby a restaurátorské práce Bedřicha Bartáka v sakrálních stavbách byly připomenuty během Noci kostelů dne 24. května 2019 v kostele sv. Jana Nepomuckého ve Studnici u Náchoda.[83][84] a dne 27. července 2019 při pouti od kapličky sv. Anny v Sudíně do kaple sv. Kříže v Bačetíně, kde proběhla mše v doprovodu hudebního souboru Schola z Nového Hrádku[85].[86]
• Divadelní práce Bedřicha Bartáka byla i po jeho umrtí připomenuta několika představeními nejen v České republice, ale i v zahraničí, např. kostýmy Bedřicha Bartáka z opery Rusalka byly prezentovány při vystoupení Podkarpatské filharmonie v polském Řešově v březnu 2019.[87]