Batole

Batole se rychle rozvíjí pohybově a působí mu to obrovskou radost. Miluje hry s materiálem (písek, voda apod.), také hry, jimiž napodobuje dospělé, brzy i prosté symbolické hry, při kterých ono samo je někým jiným (princeznou, koněm atd.) a věci se „proměňují“ (kostka může být stejně dobře koláčem i lokomotivou). Rozumový vývoj batolete přechází podobně jako hra od stadia senzoricko-motorického, kdy materiálem myšlení je to, co lze vidět a nahmatat, k myšlení symbolickému, tj. myšlení pomocí představ, a dokonce i pojmů.

Vývoj řeči se prudce rozbíhá. Dítě se „odrazí“ od obrazných slov (pes jako „haf-haf“, auto jako „tú-tú“), pak pochopí, že slova jsou domluvené symboly (znaky) a pochytí zhruba dvě nová za den. Ve dvou letech již skloňuje, časuje, sestaví větu z několika slov a zvládá krátké říkánky. Mnoho záleží na tom, aby ta první slova pocházela z ušlechtilé vrstvy řeči a aby první říkanky „udaly tón“ celé následující výchově – rozumové, citové, charakterové i spirituální. Vlastní Já se nyní stává důležitým předmětem. Batole už pozná samo sebe v zrcadle, dovede se pochválit, a naopak bývá zklamáno vlastním nezdarem, záleží mu na tom, aby projevilo svou samostatnost („Já sám!“) – a začne o sobě mluvit v první osobě. To znamená mnoho i pro vývoj osobnosti.

Dítě si postupně začíná hrát nejen samo, případně vedle jiných dětí, ale i společně s jinými dětmi. Jeho zvýšená pohyblivost vede zároveň k tomu, že je schopno mnoho věcí zničit a ublížit jak jiným dětem (a zvířatům), tak i sobě. Nelze si vystačit už – jako u kojence – s občasným, a to ještě napůl mazlivým: „Ne-ne!“ Do života vstupuje řád s celou soustavou různých „Musíš!“ a „Nesmíš!“. Objevuje se i trest. Batolecí vzdor (tzv. první negativistické stadium) je velkým problémem batolecí socializace.

Současně s nástupem řádu do jeho života dítě objeví význam a rozkoš uvědomělého „Chci“ a „Nechci“ (Já nechci!). Miluje experimentování ve vztazích s dospělými, i milované osobě dovede dát někdy najevo: „Nechci tě!“ Objevuje se samoúčelný vzdor kvůli vzdoru. První chyba při zvládání vzdoru spočívá v tom, že dítě je rozmazlováno přílišným ustupováním, druhá v tom, že se surovým bitím spolu se vzdorem láme i dětská touha po svobodě. Dítě má prožít střetnutí s vůlí vychovatele, kterému se musí podřídit, ale jenž zároveň dokáže dát najevo porozumění pro to, co dítě prožívá, o co se snaží. Proti batolecí svévoli má výchova mocného spojence ve schopnosti dítěte cítit zahanbení, zastydět se. Kojenec dokázal mít nanejvýš strach z trestu. Nyní dostává jeho svévole novou, jemnější a často účinnější „brzdu“.

Batole se má naučit milovat zároveň svoji svobodu i řád, v jehož rámci tato svoboda platí. V tomto věku snadno najde zalíbení v učení se, co se má a co se nemá. Pochopí řád, který platí pro všechny včetně rodičů, jako spolehlivou oporu pro své jednání a prožívání. Při výchově je třeba se vyhnout dvěma úskalím: na jedné straně hrozí, že dítě řád odmítne a naučí se poslouchat jen ze strachu nebo pro svůj prospěch, na druhé straně hrozí, že se zlomí vůle ke svobodě a že dítě na dlouho, možná na celý život, bude oloupeno o radost z řádu i ze svobody.

Průměrná batolata nosí stále pleny. Větší batolata již dokáží jít na nočník. Batole je od slova „batolit“ neboli „kolébat se“, jelikož chůze nebo jiná činnost je v útlém věku ještě poněkud „neohrabaná“. Batole je krmeno rodiči. Vhodná strava: např. přesnídávky, kuřecí nesolené maso, bramborová kaše nebo luštěniny.[1] Už v tomto věku je vhodné myslet na prevenci obezity, kterou lze vysledovat podle hraničních hodnot kombinace výšky a váhy.[2]

Batole už většinou nechce a nenosí dudlík. V mnoha případech jej však nosí až do svých dvou a někdy třech nebo dokonce čtyř let.