Senzomotorická inteligence

Piaget se zabýval tím, odkud děti berou jejich první schémata (struktury, která jsou základem myšlení) a uvědomil si, že raná schémata vůbec nemusejí vypadat jako schémata dospělých lidí. To, co si děti přinášejí na svět a umožňuje jim adaptovat se na svět, jsou jejich reflexy, které se už od počátku postupně adaptují na prostředí [7]. Reflexy významné pro budoucnost umožňují 'reflexní cvičení', což znamená zpevňování reflexního chování funkčním cvičením. Příkladem může být například sací reflex novorozence, u něhož je již po několika dnech pozorovatelné jistější sání a efektivnější nacházení prsu [1].

Právě proto, že se reflexy dětí začnou velmi rychle adaptovat na okolní prostředí, je toto substadium dle Piageta velmi krátké – asi měsíc [7].

Pozorování 1. – Od narození lze pozorovat sací pohyby: spontánní pohyby a špulení rtů doprovázené posuny jazyka, zatímco se paže zapojují divokými a více nebo méně rytmickými gesty a hlava se hýbe laterálně atd.

Pozorování 3. – Třetí den Laurent dělá nové pokroky v jeho přizpůsobování se prsu. Vše, co potřebuje, aby s otevřenou pusou úspěšně našel, je, že se musí dotknout prsu svými rty. Hledá však jak na špatné straně, tak na straně správné, to znamená na té straně, kde byl proveden kontakt [6].

Důsledkem interakce reflexu a prostředí se reflex mění a již není stejný, jako byl, dá se tedy hovořit o akomodaci daného reflexu. Piaget si všiml, že někdy děti schémata zkoušejí jen kvůli požitku z daného úkonu, což naznačuje, že jednání již nejsou čistě reflexivní (např. sání může být pozorováno i bez stimulu). Dále vypozoroval, že děti často zkoušejí aktivovat reflexní schémata jejich stimulací jinými částmi svého těla (např. Dítě náhodně mává ručičkama kolem, dlaně občas plácnou do jeho obličeje a náhodou se dotknou rtů. Dítě pak prsty strčí do úst a začne sát. Pak se snaží koordinovat sací reflex s pohyby ruky, aby dosáhlo stejné akce.) Schémata ztrácí svůj čirý reflexní charakter a začínají být koordinována s ostatními aktivitami těla dítěte. Náhodně se stala nějaká akce, dítěti se to zdá zajímavé, a proto se snaží o zopakování dané akce. Tento druh koordinace mezi existujícími schématy a tělesnou aktivitou vlastního těla dítěte se nazývá primární kruhová reakce [7].

Toto období je nejběžnější od 1. do 4. měsíce, poté upadá frekvence primárních kruhových reakcí a postupně se začínají objevovat sekundární kruhové reakce [7].

Pozorování 20. – Laurentovi je 0;1(5) s 0;1(6) a pokouší se chytit svůj palec ihned po tom, co se probouzí, ale vleže na zádech se mu to nedaří. Jeho ruce sahají na obličej bez nalezení úst. Ve vertikální poloze však svá ústa nalézá velmi rychle.

Pozorování 42. – V jistých zvláštních případech můžeme pozorovat tendenci opakovat, kruhovými reakcemi, zvuky objevené čirou náhodou. Tudíž Lucienne 0;2(12) po zakašlání několikrát začíná znovu pro zábavu. Laurent vydechává vzduch, který provází neurčitý zvuk. Když je mu 0;2(26) opakuje hlaholení, které obvykle doprovází svou radostí, ale bez smíchu a čistě fonetickým zájmem. Když je Lucienne 0;2(15), využívá svůj hlas v podobných okolnostech atd [6].

Sekundární kruhové reakce pracují na stejném principu jako primární, ale pozornost je zde zaměřena na vnější objekty, které jsou nyní ohniskem schémat. Děti se již nesnaží 'rekonstruovat' pouze zkušenosti související s jejich tělem, ale do svých schémat zapojují také vnější věci. Dítě často provede nějakou činnost, opět obvykle nejprve náhodně, která má určitý efekt na okolní prostředí, které dítě pozoruje, a pak se snaží zajímavou událost znovu vytvořit. Tyto snahy nejsou omezeny pouze na pozorovatelné efekty, ale mohou se týkat i sluchových schémat [7]. Toto chování souvisí s vynořením koordinace mezi viděním a uchopováním, kdy dítě do rukou bere a pohybuje vším, co má na dohled a v dosahu [1].

Pozorování 94. – Když je Lucienne 0;3(5), třese se svým dětským košem díky silným pohybům jejích nohou, což vede k tomu, že se její panenky začínají houpat. Lucienne se na ně dívá, směje se a začíná znovu. Tyto pohyby jednoduše způsobují radost.

Pozorování 102. – Když je Lucienne 0;4(15) uchopuje rukojeť chrastítka kulatého tvaru. Pohyby rukou vedou k tomu, že chrastítko začíná vytvářet náhlý a silný zvuk. Lucienne hýbe celým tělem, hlavně chodidly, aby hluk nepřestal. Její výraz je směsí strachu a potěšení, ale pokračuje [6].

Podle Piageta toto období začíná okolo 8. nebo 9. měsíce a dochází v něm k významnému intelektovému pokroku. V předchozích fázích děti uměly rozvíjet pouze jednotlivá, izolovaná schémata a pouze se pokoušely napodobit akce, které se náhodou staly. V této fázi počínají být pro-aktivní, chovat se tak, aby něčeho dosáhly. Tudíž začínají propojovat dvě či více schémat za účelem provedení plánované akce [7]. Dítě prostředky a cíle koordinuje, což se projevuje v každé neočekávané situaci. Jsou ovšem využívány jen prostředky z již známých asimilačních schémat [1].

V tomto stadiu se také vynořuje zkoumání objektu, a to tím způsobem, že se dítě pokouší nový objekt zařadit do co nejvíce možných schémat. Dítě dokáže řetězit a využít sérii schémat, aby nové věci lépe porozumělo [7].

Pozorování 124. – Jacqueline je 0;8(8) a snaží se popadnout svoji kačenku, ale já ji popadám ve stejný okamžik jako ona. Pevně hračku drží ve své pravé ruce a svojí levou rukou moji ruku tlačí pryč. Opakuji experiment držením pouze ocásku kačenky: opět tlačí moji ruku pryč.

Pozorování 128. – Také Laurent od 0;8(7) používá mé ruce jako 'prostředníka' k tomu, abych se navrátil k aktivitám, které jej zajímají. Například se dotýkám své tváře levým prostředníkem, poté bubnuji na své brýle (směje se). Pak dávám své ruce mezi jeho oči a svůj obličej. Dívá se na mé brýle, poté na moje ruce a jemně tlačí mé ruce k mému obličeji [6].

Terciární kruhové reakce jsou v této fázi podobné těm předchozím tím, že jsou znovu a znovu opakovány, ale dítě už je neprovádí za účelem dosažení stejných efektů, ale právě k dosažení pokaždé jiných zajímavých efektů. Je aplikováno staré schéma, ale není využito k tomu, aby dosáhlo stejného výsledku, jež se již objevil – cílem je vytvoření série nových efektů. Také se zdá, že záměrem není se jen něco naučit o objektech, ale také se učit, jak objekty se světem interagují či jaké jsou mezi objekty vztahy. V této fázi je však porozumění objektům stále limitováno tím, co jsou s nimi děti v danou chvíli schopni provést (např. nemohou předem přemýšlet nad tím, co se může stát) [7].

Pozorování 141. – Když je Laurentovi 0;10(11), leží na zádech, nicméně však pokračuje v jeho experimentech z minulého dne. Postupně popadne labuť, krabici atd., natáhne ruku a nechá je spadnout. Jasně mění pozici pádu. Někdy natáhne ruku vertikálně, někdy ji drží šikmo, před či za očima atd. Když objekt spadne na novou pozici (např. jeho polštář), nechá jej pak spadnout ještě několikrát na stejnou pozici, aby prozkoumal prostorový vztah, poté pozmění situace [6].

V období internalizace schémat je dítě schopno zvnitřňovat své chování. Pokud se před ním vyskytne nějaký problém, zdá se, že nad ním uvažuje a řešení hledá vnitřními pokusy nebo zvnitřněným jednáním [8].

Podle Piageta dochází k internalizaci schémat kolem 18. měsíce. Věřil, že jakmile se jednou schémata stanou mentálně reprezentovaná, jsou schopna další asimilovat nejen rychle, ale i spontánně – skoro automaticky [7].

K asimilaci schémat vysokou rychlostí dochází, jakmile se senzomotorická schémata dokáží vzájemně koordinovat, a tím tak dochází k danému chování. Dítě je postupně také schopno nápodoby s časovým odstupem a dospívá k základní podobě symbolické hry. Tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že se v náznacích začíná objevovat představa, jež však nepřekonává rudimentární úroveň představ šimpanzů [8].

"Dítě se tak stává schopným najít nové prostředky již nejen vnějším neboli materiálním tápáním, ale zvnitřněnými kombinacemi, které vyúsťují v náhlé porozumění neboli vhled" [1].

Pozorování 180. – Zde začíná experiment, který chceme zdůraznit. Vkládám řetízek zpět do krabičky a otevírám ji na 3 mm. Lucienne neví, jak otevírání a zavírání krabičky od zápalek funguje a neviděla mě, jak tento experiment připravuji. Ovládá pouze dvě předchozí schémata: otáčet krabičku tak, aby z ní obsah vypadl a vložení prstu do škvíry, aby řetízek vytáhla. Tuto poslední proceduru samozřejmě zkouší jako první: strká prst dovnitř a šmátrá po řetízku, ale nejde jí to. Následuje pauza, během které Lucienne vykazuje velice podivuhodné reakce, které svědčí nejen o tom, že se snaží přemýšlet nad situací a přemýšlet nad operacemi, které je nutno provést, ale také o imitaci, která hraje roli ve vzniku reprezentace. Lucienne napodobuje rozšiřování škvíry. Dívá se na škvíru s velkou pozorností: poté otevře a zavře ústa, nejprve mírně, pak šíře a šíře. Lucienne zřejmě pochopila existenci mezi ústní dutinou a škvírou a přála si dutinu zvětšit [6].