Neoabsolutismus
Neoabsolutismus (také Bachův či Bachovský absolutismus a Františkojosefínský absolutismus) je označení pro formu vlády v Rakouském císařství (předchůdci pozdějšího Rakousko-Uherska) v letech 1851–1859. Bylo následkem potlačených revolucí z let 1848 a 1849 a ideově navazovalo na osvícenský absolutismus 18. století. Kromě tehdejšího Rakouska se podobná forma vlády objevila také v Pruském království a ve Francii za dob druhého Francouzského císařství.
Základní rysy
Rakouský neoabsolutismus byl zaveden silvestrovskými patenty z 31. prosince 1851, čímž byla zrušena dosavadní oktrojovaná ústava. Hlavním představitelem tohoto období se stal rakouský ministr vnitra Alexander Bach, podle kterého se také vžil název Bachovský absolutismus. Velký podíl na jeho vytváření měl také tajný rada Johann Franz baron Kempen von Fichtenstamm, velitel rakouského četnictva.
Proběhlo mnoho změn, například v zemědělství, některých úřadech, clech a dalších oborech. Zachována byla náboženská svoboda a rovnost občanů před zákonem. Státní samospráva se změnila. Nejnižší jednotkou byla obec, následována okresem (v čele s okresním hejtmanem), krajem (v čele s krajským hejtmanem) a dvěma místodržitelstvími (Praha a Brno). Bachovský absolutismus podporoval podnikání. Vznikly obchodní a živnostenské komory (sdružení průmyslníků). V roce 1859 byl vydán Živnostenský řád, který odstranil zbytky cechovních organizací.
Byla vybudována propracovaná síť tajné policie, rozšířilo se udavačství. V české části společnosti panovala atmosféra strachu. Probíhala germanizace školství (středoškolského) a všeho českého. Bachova byrokracie pracovala za naprostého vyloučení veřejnosti. Tento způsob vlády byl také občas označován jako „vše pro lid, ale nic skrze lid“.
Bachovský absolutismus byl ukončen následně po válce mezi Rakouskem a Sardinským královstvím. V roce 1859 bylo Rakousko poraženo v bitvě u Solferina. Bach byl následně odvolán za to, že měl odpovědnost na porážce a na nízkém stavu státní pokladny.