Býkovec

Býkovec (v obecné češtině či zastarale též bejkovec, též americký dobytkářský bič) je typ biče, ruční pracovní nástroj, používaný obvykle pastevci k ovládání dobytka. Byl také používán jako donucovací nebo mučící nástroj k ovládání a týrání lidí. Jde o dlouhý bič pletený z řemínků[1] v jeden protáhlý, zužující se celek.

Býkovec

Popis

Býkovec má rukojeť dlouhou 20–30 cm, poměrně tuhý je přechod mezi pevnou a ohebnou částí biče. Je dobře ovladatelný a vložená energie je snadno přenášena na špičku biče.[2] Hlavní část délky býkovce je vyrobena z mnoha kožených pásků.

Historie

Bičování, Kongo.

Počátky používání býkovce jsou předmětem diskusí,[zdroj?] vzhledem k tomu, že kůže snadno podléhá zkáze, je pravděpodobné, že to tak i zůstane.[zdroj?] Potíže při sledování historického vývoje vznikají i z důvodů odlišností a proměn regionálních a národních názvů. Existují tvrzení,[zdroj?] že býkovec byl vynalezen v Jižní Americe, kde byl jako „kravský bič“ používán při obchodu s otroky a také jako zbraň, nebo že sem byl ze Španělska dovezen.[zdroj?]

Římské mozaiky a majolika datované asi na 2. a 3. století n. l.[3] ukazují nástroje, který se jeví jako biče velmi podobné býkovci.[zdroj?] Bičování, tedy používání biče, je často spojováno s Římany a jinými starověkými kulturami.[zdroj?] Vzhledem k tomu, že stejné základní provedení nástroje je znázorněno v několika primárních zdrojích, zdá se pravděpodobné, že nejde o náhodné zobrazení.[zdroj?] Že jde spíše o stylistické zobrazení biče v současné době používaného zcela stejně jako v době, kdy tyto výrobky byly vyrobeny.[zdroj?]

Svatý Ananiáš z Damašku, snad jeden ze 72 učedníků Páně, byl roku 40 v Eleutheropolisu zbit býkovci a ukamenován.[4][5]

Z dobových záznamů ze 16. století je popisován z Valašska majitel panství Zdeněk Kavka z Říčan, který byl chtivé násilnické povahy a vypsal vysoké roboty a robotníky, kteří pracovali pomaleji, trestal býkovcem.[6]

V rámci ubití Čtrnácti pražských mučedníků davem narychlo ozbrojeným býkovci, meči a cepy na masopustní úterý 15. února 1611 v Praze je smrt následkem ubití býkovci a dalšími předměty zmiňována například v případě Bartoloměje Dalmasoniho, jednoho z pěti zavražděných kněží, či zahradníka a sakristána Jana Bodeo.[7]

U feudálních vojsk v rámci vojenské samosprávy byli provinilci od pozdního středověku trestání svými spolubojovníky, což se později změnilo v rituální povinnost spolubojovníků podřízenou rozhodnutí majitele nebo velitele jednotky nebo zástupce státní moci. Z 18. a 19. století je jako trest doložena tzv. „ulička“, při níž vojáci vybaveni rákoskami, býkovci, popř. koženými řemeny postrojů nastoupili do řad tvořících uličku a za dozoru důstojníků a poddůstojníků museli bít trestaného vojáka, který musel projít touto uličkou oděn jen do půl těla, podle výše trestu i několikrát.[8]

Na konci 19. a na počátku 20. století, jak se stala venkovská ekonomika mechanizovanější, se poptávka po všech typech bičů postupně snižovala.[zdroj?] Na konci první poloviny 20. století byla výroba dlouhých bičů zanikajícím řemeslem.[zdroj?] Pouze několik řemeslníků vyrábělo kvalitní biče.[zdroj?]

Z období nacistického Německa je doložen případ, kdy představitelé nacistického režimu úspěšně použili bič k získávání informací při výslechu vězňů[9] nebo kdy vedení koncentračního tábora ve Flossenbürgu před popravou bičovalo býkovcem vězně obviněné z pokusu o útěk nebo sabotáž.[10] 120 centimetrů dlouhý býkovec spletený z drátů obložených pískem a obšitých volskou kůží používali ke kázeňskému trestání dozorci v koncentračním táboře Dachau, k trestání používali býkovec v koncentračním táboře Sachsenhausen.[11] Býkovce spolu s dalšími nástroji, například železnými tyčemi, používali moravští dozorci, například stráž v Kroměříži nebo F. Bögl, V. Bouda a A. Jedlička v Hranicích, v roce 1945 k týrání internovaných Němců.[12]

Ve druhé polovině 20. století došlo k oživení zájmu,[zdroj?] k čemuž přispělo uvádění filmů, jako je video Whip It skupiny Devo, a filmů s hrdinou Indiana Jonesem například Dobyvatelé ztracené archy. Silně romantizovaná hlavní kladná postava zde používá dlouhý bič nejen jako nástroj a zbraň.[13] Obratnost v používání nástroje zobrazená filmovým uměním jako symbol síly a schopností, ve spojitosti s výrazným hrdinou, vedla ke zvýšenému zájmu o používání biče jako koníček, v divadelním umění a při soutěžích.[zdroj?] Do 20. století byl býkovec využíván pro jeden základní, hlavní účel, ale moderní biče výrobci navrhují pro různé specifické účely a styly použití.[zdroj?]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bullwhip na anglické Wikipedii.

  1. býkovec, CoJeCo.cz, 6. 8. 2006, -red-
  2. Něco o bičích Archivováno 16. 12. 2014 na Wayback Machine, Biče.cz – výroba a prodej bičů, Robert Kudláček, 2010, přístup na stránku 16. 12. 2014
  3. Barbara F. McManus: Sources for the Roman Arena Archivováno 17. 12. 2014 na Wayback Machine, vroma.org, A Virtual Community for Teaching and Learning Classics, revidováno leden 1999:
  4. Isidor Vondruška: Životopisy svatých. V pořadí dějin církevních. Část 1., 1930, str. 37
  5. Galerie svatých, Mateřská škola křesťanská, Mnišská 7, Opava, web datován 2013, přístup na stránku 16. 12. 2014, zdroj ani autor stránky neuvedeny, stránka nedatována
  6. Vítejte v Pozděchově [online]. [cit. 2014-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-16.
  7. Jan Chlumský: blah. Bedřich Bachstein a XIII druhů, In: Světci k nám hovoří… podle Martyrologium Romanum 2001, text nedatován, přístup na web 16. 12. 2014
  8. Pavel Salák jr.: Specifické tresty v historii vojenského práva, Brno, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, COFOLA 2010: the Conference Proceedings, 2010, ISBN 978-80-210-5151-5, článek vznikl v rámci projektu „Římské trestní právo“, MUNI/A/1043/2009, jako zdroj u informace o uličce je uvedena publikace Vojenské dějiny Československa. 2. díl. 1526-1918, Praha, Naše vojsko, 1986, s. 180
  9. Vraždění po německu, České národní listy, anonymní web, text anonymní a nedatovaný, přístup na stránku 16. 12. 2014, prozrazení informace při výslechu s použitím býkovce zmíněno v citaci z knihy Jiří Beneš: V německém zajetí, Knižnice Společnosti Edvarda Beneše, sv. 38, Praha 2010
  10. Holá, Matějů: Střípky historie Archivováno 17. 12. 2014 na Wayback Machine, Gymnázium Soběslav, studentská práce v rámci projektu Zmizelí sousedé, práce nedatována, přístup na web 16. 12. 2014
  11. Stanislava Vodičková: [ http://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no18/226-258.pdf Nebezpečný člověk a nežádoucí reakcionář – páter František Štverák], In: Securitas Imperii, ISSN 1804-1612, č. 18 (1/2011), ÚSTR, Praha 2011, str. 226 a násl.
  12. Jiří J. K. Nebeský: Perzekuce Němců v Hranicích, CS magazín, únor 2006
  13. Manohla Dargis: The Further Adventures of the Fedora and Whip, The New York Times, 22. 5. 2008

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.