Bílovice (zámek)

Vladimír Emanuel hrabě Logothetti (1822–1892)

Předchůdcem zámku byla tvrz, poprvé zmiňovaná v roce 1592, avšak její umístění dnes není známo.[2] Nynější zámek byl patrně zbudován na sklonku 18. století za Ignáce Kajetána Beviera von Freiried, tehdejšího držitele biskupského lenního statku Bílovice, čemuž napovídá zmínka o existenci zámku v díle Topographie vom Markgrafthum Mähren (1793) autora Františka Josefa Schwoye (1742–1806).[2] Za stavitele sídla však rovněž bývá označován Ferdinand hrabě Laurencin-d'Armond, jemuž lenní statek patřil v letech 1809–1831.[2][3] Podle soupisu z roku 1820 budova disponovala dvěma podlažími, 17 místnostmi a čtyřmi komorami.[2]

Od roku 1831 se bílovické léno nacházelo v rukách původem řecké šlechtické rodiny Logothettiů, kteří drželi také nedaleký statek Březolupy.[4] Za jejich působení se zámek stal kulturním a společenským centrem, v roce 1854 zde např. Hugo I. Logothetti (1801–1861) hostil malíře Josefa Mánese (1820–1871), jenž na zámku vytvořil několik kreseb.[5] Hugův syn Vladimír Emanuel hrabě Logothetti (1822–1892), zakladatel bílovického hasičského sboru, dal zámek rozšířit přístavbou západního křídla s tanečním sálem a na počátku 70. let 19. století se po zrušení lenního systému stal dědičným majitelem bílovického velkostatku. Ve stavebních úpravách pak pokračoval i jeho syn Hugo II. (1852–1918), který na počátku 20. století nechal obnovit fasády a hodiny, umístěné v tympanonu vstupního průčelí, dal nahradit rodovým erbem.[2] V téže době bylo severozápadní nároží zámku ozdobeno sochou svatého Václava.

Zámek v Bílovicích na snímku z roku 1911 (foto: Willem-Bernard Engelbrecht)

Po Hugově náhlé smrti v perském Teheránu se majitelkou velkostatku stala jeho manželka Frieda Barbara, rozená svobodná paní Zwiedinek von Südenhorst (1866–1945). Protože se hlásila k německé národnosti, byl zámek po druhé světové válce zkonfiskován a roku 1947 předán do vlastnictví obce.[2] Po rodině Logothetti zůstala na zámku rozsáhlá knihovna, jejíž část byla předána do sbírek muzea v Uherském Hradišti a část byla kolem roku 1948 rozkradena.[5] Zámek poté sloužil bytovým účelům, od roku 1952 byl sídlem bílovického MNV a své místo v něm našla rovněž obecní knihovna, lékařská ordinace, mateřská škola či okrsek SNB. Koncem 40. let 20. století bylo k zámku přistavěno moderní východní křídlo, využívané jako kulturní sál.[2] V letech 2005–2006 byl zámek rekonstruován a i v současnosti slouží potřebám obce a místní samosprávy.

Zámek má podobu volně stojící patrové budovy o třech křídlech, kryté valbovou střechou. Osu vstupního průčelí zvýrazňuje rizalit završený tympanonem s erbem Logothettiů. Přízemí je od patra odděleno kordonovou římsou. Okna jsou obdélníková se šambránami, pouze okna v rizalitu jsou zakončena půlkruhovým záklenkem. Místnosti i chodby v interiéru jsou plochostropé.[3] Objekt je obklopen památkově chráněným anglickým parkem.