Bércoun africký

• Macroscelides typus A. Smith, 1829

• hmotnost: 40–50 g
• délka těla: 100–110 mm
• délka ocasu: 97–130 mm

Bércoun africký je nejmenší ze všech bércounů. Stavbou těla připomíná rejska s dlouhým ocasem a prodlouženýma, štíhlýma zadníma nohama. Na všech končetinách má pět prstů zakončeným drápky. Oproti ostatním bércounům jsou uši bércouna afrického menší a zakulacené, takže se téměř ztrácí v srsti. Nápadný je dlouhý, špičatý a velmi pohyblivý rypáček, který slouží k chytání hmyzu. Na bázi rypáčku vyrůstají dlouhé hmatové chlupy.

Při pohybu je dlouhý ocas nesen vodorovně se zemí.

Srst je neobvykle dlouhá, jemná a hustá, na hřbetě tmavší než na břiše. Jednotlivé chlupy jsou tmavě pigmentované, jejich konce, které propůjčují barvu celému živočichovi, jsou hnědé, šedavé nebo i do oranžova. Existuje několik barevných variet bércouna, které se někdy popisují jako poddruhy. Ocas je porostlý černými štětinami a při jeho kořeni je nápadná pachová žláza.

Bércounům africkým chybí světlé kruhy okolo očí, které jsou typické pro jiné bércouny.

Bércoun africký žije v pouštích, polopouštích a na suchých okrajích savan a to hlavně v Namibii, jižní části Botswany a v Jihoafrické republice.

Bércouni jsou samotáři, nejaktivnější jsou za soumraku a v noci. Jejich domovské okrsky mohou mít rozlohu až 1 km², ale bércouni si svá teritoria nijak nebrání. Jako skrýše před predátory využívají opuštěné nory surikat, pískomilů nebo jiných hlodavců, nebo se skrývají pod kameny a keři. V případě ohrožení dovedou rychle vyhrabat i vlastní noru. Spí na holé zemi, hnízda si nestaví.

Jednotlivé skrýše a loviště jsou propojené vyšlapanými cestičkami, které jsou udržovány v čistotě, bércouni pravidelně odklízí písek, kamínky nebo části rostlin. Je to důležité pro jejich přežití, jsou-li ohroženi, běhají po cestách rychlostí až 20 km/h do nejbližšího úkrytu a nečekaná překážka by je mohla stát cenné sekundy a tedy i život.

Bércouni jsou všežravci, živí se hlavně hmyzem, mravenci a termity a jinými drobnými bezobratlými, ale nepohrdnou také kořínky, mladými rostlinnými výhonky nebo bobulemi. Přes den se také sluní, nebo se koupou v písku.

Období rozmnožování připadá na srpen a září. Březost trvá 56 dní, rodí se jedno nebo dvě velká, velmi vyvinutá mláďata, která běhají už pár hodin po narození. Samice je nechává dlouho o samotě a vrací se jen, aby je nakojila. Mezi 16–25 dny věku jsou už odstavena a ve kolem 43 dne věku už dosahují pohlavní dospělosti a vydávají se hledat si vlastní domov.

Bércouna afrického je možno chovat v teráriích nebo klecích pro malé savce. Jsou vhodnější spíše větší terária, zvláště pro chov v páru.

Jako substrát je nejlepší písek, při použití stěrku, hoblin nebo podobných materiálů je stejně nutné bércounům dát k dispozici misku s pískem (například písek pro činčily), aby se v něm mohli koupat. Bércouni také potřebují skrýš: kořeny, kameny, kusy kůry, květináč nebo třeba skutečný domeček vyrobený ze dřeva či lepenky. Hnízda si nestaví, nepotřebují tedy seno.

Milují, mají-li k dispozici zdroj tepla, jako je infrazářič používaný při chovu plazů.

Ten druh je chován velmi vzácně, přibližně ve čtyřech desítkách zoo Evropy, a to zejména v Německu, kde mají takřka 30 veřejných chovatelů (stav jaro 2019). V Česku je chován pouze v Zoo Praha a Zoo Hluboká.[2] Dříve byl tento bércoun chován také v Zoo Plzeň.[3]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu bércoun africký na Wikimedia Commons
• Galerie bércoun africký na Wikimedia Commons
• Taxon Macroscelides proboscideus ve Wikidruzích
• ZOO Praha – Lexikon zvířat – Bércoun africký
• Dohring, A. 2002. „Macroscelides proboscideus“, Animal Diversity Web (anglicky)
• Short-eared Elephant-Shrews (Macroscelides proboscideus) (anglicky)