Autoportrét v kožichu

Autoportrét s náčrtem ruky a polštáře, kresba z let 1491-92. Tato studie k Autoportrétu s bodlákem, který je nyní v Louvru, byla provedena na rubu tohoto plátna. Za pozornost stojí podobnost v postavení umělcových prstů, ačkoli na této kresbě ukazuje spíše levou než pravou ruku.[2]

Dle francouzského publicisty a historika Marcela Briona má Dürerova tvář jakousi „nepružnost a neosobní důstojnost masky, která v sobě skrývá neklidný zmatek úzkosti a vášně“.[3] Svou přímočarostí a zjevnou konfrontací s divákem se tento autoportrét nepodobá žádnému z jeho předchozích. Je poloprofilový, čelní a vysoce symetrický; absence konvenčního pozadí zdánlivě představuje Dürera bez ohledu na čas a místo. Umístění nápisů v tmavých polích po obou stranách portrétu je prezentováno tak, jako by se Dürer vznášel v prostoru, což zdůrazňuje, že portrét má vysoce symbolický význam. Ponuré nálady je dosaženo použitím hnědých tónů na pozadí prosté černé barvy. Lehkost doteků a tónů, která byla patrná na jeho předchozích dvou autoportrétech, byla nahrazena mnohem introvertnějším a složitějším zobrazením.[3]

V roce 1500 byla frontální póza pro světský portrét výjimečná. V Itálii končila konvenční móda portrétů z profilu, jež byla nahrazována pohledem ze tří čtvrtin, který byl v severní Evropě uznávanou pózou přibližně od roku 1420 a který Dürer použil na svých dřívějších autoportrétech. Zcela frontální pózy zůstávaly i nadále neobvyklé, ačkoli Hans Holbein namaloval několik takových portrétů anglického krále Jindřicha VIII. a jeho královen, možná na králův pokyn.[4] V umění pozdního středověku a rané renesance se vyvinul obtížnější tříčtvrteční pohled a umělci byli hrdí na to, že jej umějí používat; pro diváky v roce 1500 a později byla frontální póza spojena s obrazy ze středověkého náboženského umění a především s obrazy Krista.

Na tomto autoportrétu je Dürer výrazně vyzrálejší než na štrasburském autoportrétu z roku 1493 i na autoportrétu z roku 1498, který vytvořil po své první návštěvě Itálie. Na obou těchto dřívějších obrazech zdůraznil svůj módní účes a oděv a pohrával si se svým mladistvým vzhledem. Kolem roku 1500, kdy vzniklo toto dílo, bylo Dürerovi 28 let. Ve středověkém pojetí životních etap znamenalo 28 let přechod od mládí ke zralosti.[5] Portrét tedy připomíná přelomový okamžik v umělcově životě i v tisíciletí: rok 1500, zobrazený uprostřed levého horního pole pozadí, je zde oslavován jako epochální. Umístění letopočtu 1500 nad iniciály jeho podpisu A. D. jim navíc dává další význam jako zkratce Anno Domini. Obraz mohl vzniknout jako součást oslavy saecula[pozn. 1] v kruhu renesančního humanistického učence Conrada Celtise,[7] k němuž patřil i Dürer.

Žehnající Kristus od Hanse Memlinga, pozdní 15. století

Dürer se rozhodl pro přehnanou symetrii ve stylu, který neklamně připomíná obvyklá vyobrazení Krista.[8] Dürer pravděpodobně věřil, že každý křesťan může být zobrazen jako napodobitel Krista.[8] Latinský nápis na obraze, který sestavil Celtisův osobní sekretář,[9] se překládá takto: „Já, Albrecht Dürer z Norimberka, jsem se zobrazil v přiměřených [nebo věčných] barvách ve věku dvaceti osmi let“. Další výklad tvrdí, že dílo je vyjádřením Dürerova přesvědčení, že jeho umělecké nadání je získal od samotného Boha.[1][8] Historik umění Joseph Koerner napsal, že „vidět čelní podobiznu a dovnitř zahnutou levou ruku v podobě A a D jako ozvěnu monogramu zobrazeného vpravo ... nic, co vidíme na tomto Dürerovi, mu není podobné, monogram nemonogram“.[10]

Kristus trpitel, nedatováno, pravděpodobně 1493–1494, Staatliche Kunsthalle, Karlsruhe.[pozn. 2]

Pozdní severské středověké umění často zobrazovalo Krista v symetrické póze hledící přímo z plátna, zejména pokud byl zobrazován jako „Salvator Mundi“ neboli Spasitel. Typicky byl zobrazován s krátkým plnovousem, knírem a hnědými rozčepýřenými vlasy. Dürer se takto ztvárnil a propůjčil si hnědé vlasy, přestože na jiných autoportrétech má vlasy zrzavé až blond.[1] Obraz se natolik drží konvencí pozdně středověkého náboženského umění, že byl použit jako základ pro vyobrazení Krista v dřevorytu Sebalda Behama z roku 1520. Ten byl snad od počátku zamýšlen jako Dürerovo vyobrazení a až v pozdějším období se objevuje velice výrazný Dürerův monogram, ačkoli se zdá, že byl na panel přidán až o několik desetiletí později; většina odborníků jej až do 19. století uznávala jako Dürerův.[12] V následujícím století byla tato tvář opět použita pro Krista, a to na obraze Kristus a žena přistižená při cizoložství z roku 1637 od Johanna Georga Vischera.[13]

V podobných pózách a výrazech se Dürer představuje jak na kresbě Kristus trpitel z roku 1498, tak na kresbě uhlem Hlava mrtvého Krista z roku 1503. Oba jsou považovány za autoportréty, i když tak nejsou pojmenovány. Historici umění se však domnívají, že vzhledem k tomu, že se nápadně podobají jeho známým autoportrétům - včetně výrazných očí, úzkých úst s plným horním rtem a tvaru nosu i zářezu mezi rtem a nosem -, chtěl Dürer v těchto dílech zobrazit sám sebe.[14]

Detail nápisu nacházejícího z pohledu diváka vpravo vedle Dürerovy hlavy

Dürer portrét pravděpodobně daroval nebo prodal norimberské městské radě. Pravděpodobně byl v Norimberku vystavován nepřetržitě od doby těsně před Dürerovou smrtí v roce 1528 až do roku 1805, kdy byl prodán do bavorské královské sbírky.[15] Nyní se nachází ve Staré pinakotéce v Mnichově.

Dürer si byl velmi vědom svého sebeobrazu a namaloval dva dřívější autoportréty: jeden v roce 1493, který je nyní v pařížském muzeu Louvre, a druhý v roce 1498, který je nyní v Museo del Prado. Autoportréty vkládal i do jiných obrazů a vytvářel autoportrétní kresby, ačkoli na žádné ze svých grafik se nezobrazoval.[16] Dochovalo se nejméně dvanáct autoportrétů a také ztracený kvaš, který Dürer poslal Rafaelovi kolem roku 1515.[17]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Self-Portrait (Dürer, Munich) na anglické Wikipedii.

• Bailey, Martin. Dürer. London: Phaidon Press, 1995. ISBN 0-7148-3334-7 (anglicky)
• Bartrum, Giulia, Albrecht Dürer and his Legacy. London: British Museum Press, 2002, ISBN 0-7141-2633-0 (anglicky)
• Brion, Marcel. Dürer. London: Thames and Hudson, 1960. (anglicky)
• Campbell, Lorne. Renaissance Portraits, European Portrait-Painting in the 14th, 15th and 16th Centuries. Yale, 1990. ISBN 0-300-04675-8 (anglicky)
• Hutchison, Jane Campbell. Albrecht Dürer: A Guide to Research. New York: Garland, 2000. ISBN 0-8153-2114-7 (anglicky)
• Koerner, Joseph Leo. The Moment of Self-Portraiture in German Renaissance Art. University of Chicago Press, 1996. ISBN 0-226-44999-8 (anglicky)
• Schmidt, Sebastian. »dan sӳ machten dy vürtrefflichen künstner reich«. Zur ursprünglichen Bestimmung von Albrecht Dürers Selbstbildnis im Pelzrock, in Anzeiger des Germanischen Nationalmuseums, 2010, 65–82. (anglicky)
• Shiner, Larry. The Invention of Art: A Cultural History. Chicago: Chicago University Press, 2003. ISBN 0-226-75343-3 (anglicky)
• Smith, Robert. Dürer as Christ?, in The Sixteenth Century Journal, Volume 6, No. 2, October 1975, 26–36. JSTOR 2539742 (anglicky)
• Strauss, Walter L. The Complete Engravings, Etchings and Drypoints of Albrecht Dürer. Dover Books, New York, 1972. (anglicky)
• von Fricks, Julian. "Albrecht Dürer the Elder with a Rosary". In: Van Eyck to Durer. Borchert, Till-Holger (ed). London: Thames & Hudson, 2011. ISBN 978-0-500-23883-7 (anglicky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Autoportrét v kožichu na Wikimedia Commons