Autoevaluace školy

Autoevaluace (z francouzského évaluer – vyhodnotit a řeckého άυτο - auto) je vlastní hodnocení školy, může být také označována jako vnitřní nebo interní evaluace školy[2]. V české odborné literatuře neexistuje jednoznačná terminologie, používány jsou v tomto kontextu například také pojmy jako sebeevaluace, sebe-evaluace, sebeoceňování, sebeposuzování nebo sebehodnocení.[3]

Příklad autoevaluace školy, téma: Propojení naší školy s vnějším světem. [1]

Obsahem autoevaluace je systematické hodnocení dosažených cílů dle předem stanovených kritérií, prováděné pracovníky školy. Toto hodnocení má poskytovat zpětnou vazbu o kvalitě a úrovni dosažených cílů vzhledem k cílům projektovaným.[4] Jednou z možností, jak autoevaluaci realizovat, je pověřit hlavními činnostmi určitou skupinu. Může jít o iniciativní skupinu složenou z lidí zastávajících ve škole různé role (učitelé, žáci, rodiče apod.) anebo o homogenní skupinky zaměřené na některé aspekty autoevaluace.[1]

Ve vyhlášce č.15/2005 Sb. je autoevaluace školy charakterizována několika body:

  • dohodnutými cíli oblasti pro autoevaluaci
  • explicitními vyjádřeními ukazateli kvality pro úspěch autoevaluace
  • plánem evaluace popisujícím, kdo bude data shromažďovat, kdy je bude shromažďovat a jaký bude zdroj informací
  • systematickým přístupem ke shromažďování a zaznamenávání informací, kdy všichni zúčastnění používají vhodné dohodnuté nástroje pro evaluaci[5]

Fáze autoevaluace

Sebehodnocení školy by mělo probíhat následovně:

  1. plánová evaluace
  2. stanovení priorit
  3. výběr z priorit
  4. sběr dat
  5. analýza dat
  6. zprávy o výsledcích
  7. využití dat[1]

Podoba sebehodnocení školy

O podobě autoevaluace rozhoduje vedení školy, zásadním je význam místního kontextu – neexistuje jeden určený vzor pro sebehodnocení. V rámci prováděného sebehodnocení je důležitá především dovednost společné práce a souslednost, návaznost a cykličnost autoevaluace.[1] Autoevaluace by měla zahrnovat hodnocení rolí a aktivit jednotlivců, výuky a práce školy, hodnocení vedení školy a školy jako celku a následné podání zpráv o těchto aktivitách a reflexe výsledků získaných v praxi.[3]

Příklad autoevaluace jako řízení prostřednictvím ustavení seberegulující skupiny:

  1. Ředitel dochází se skupinou pracovníků ke shodě v tom, že se budou angažovat na společném úkolu a realizovat určitý plán.
  2. Ředitel určuje, kdo bude vykonávat funkci vedoucího pracovní skupiny; vedoucí skupiny by měl být kompetentní k vedení skupinových procesů rozhodování podle pravidel participativního vedení.
  3. Ředitel s pracovní skupinou důkladně diskutuje celkový plán školy: jeho cíle, fáze, standardy, rozpočet apod. a ukazuje, že plán je vytvořen v souladu s obecnou politikou školy.
  4. Ředitel naznačuje, v jakých oblastech má pracovní skupina volnost pro vytváření svého vlastního plánu.
  5. Ředitel požaduje, aby se členové pracovní skupiny dohodli – v rámci naznačené míry volnosti – na plánu skupiny (cílech, záměrech, standardech, dostupném rozpočtu a jiných prostředcích, časovém rozvrhu apod.) a také na tom, v jaké oblasti a nakolik samostatně bude skupina na realizaci tohoto plánu pracovat.
  6. Pracovní skupina navrhuje svůj vlastní plán řediteli; z tohoto návrhu je jasné i to, jakým způsobem a jak často bude skupina podávat řediteli pravidelné zprávy o práci skupiny.
  7. Pokud ředitel s tímto návrhem souhlasí, může začít skupina plán realizovat.
  8. Skupina informuje ředitele během procesu realizace plánu v pravidelných intervalech, ale také v případě neočekávaných událostí.
  9. V rámci pracovní skupiny vykonávají její členové specifickou vzájemnou kolegiální kontrolu; vedoucí skupiny má ve skupině specifickou kontrolní funkci.[1]

Autoevaluační metody, nástroje a techniky

Autoevaluaci lze provádět mnoha způsoby, mezi které mj. patří:

  • Analýza edukačních produktů – zkoumání vlastností, struktury a obsahu různých textů a neverbálních komunikátů, které byly ve škole vytvořeny.
  • Analýza dokumentů – získávání informací z veškerých písemných záznamů o škole.
  • Brainstorming.
  • Diskuse.
  • Evaluace pomocí obrazu – např. studentské kresby.
  • Hospitace.
  • Měření školních výkonů – sledování přidané hodnoty školy.
  • Portfolio.
  • Průzkum.
  • Test.[3]

Reference
  1. Pol, M. (2007). Škola v proměnách. (1. vyd., 194 s.) Brno: Masarykova univerzita.
  2. Starý, K. (2013). Autoevaluace školy. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.
  3. Vašťatková, J. (2006). Úvod do autoevaluace školy (1.vyd., 188 s.). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
  4. Nezvalová, D. (2006). Pedagogická evaluace. Metodický portál RVP.cz. Dostupný online
  5. Sborník autoevaluace (2007). Praha:Výzkumný ústav pedagogický.

Literatura
  • Autoevaluace: výběr příspěvků z Metodického portálu www.rvp.cz. (2007). (108 s.) V Praze: Výzkumný ústav pedagogický.
  • Průcha, J. (1996). Pedagogická evaluace: hodnocení vzdělávacích programů, procesů a výsledků. (Vyd. 1., 166 s.) V Brně: Masarykova univerzita v Brně.
  • Průcha, J., Walterová, E., & Mareš, J. (2013). Pedagogický slovník. (7., aktualiz. a rozš. vyd., 395 s.) Praha: Portál.
  • Seberová, A., Malčík, M., & Mareš, J. (2009). Autoevaluace školy - od teorie k praxi a výzkumu. (Vyd. 1., 133 s.) V Ostravě: Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta.
  • Štybnarová, J. ([2012]). Vzájemné učení škol v oblasti autoevaluace. (1. vyd., 181 s.) Praha: Národní ústav pro vzdělávání, školské poradenské zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků.

Externí odkazy

Stránka Pedagogická evaluace

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.